I/I/13 PULCHRIORA LATENT - Mundus Symbolicus

Motto: PULCHRIORA LATENT (mince P. P. Galleotiho pro Cosima I. Medicejského z roku 1567; Torquatto Tasso: Dialogo dell´Imprese, 1594 – impresa pro kardinála Montalta, Alessandra Perettiho, 1571–1623)

Pictura: Palazzo Pitti; hvězdné nebe / nebesa zdobená hvězdami / nebe s hvězdami pro kardinála Luigiho d’Este (Torquatto Tasso: Dialogo dell´Imprese, 1594; Giovanni Ferro: Teatro d´Imprese, 1623) – využitá pro impresu kardinála Montalta, Alessandra Perettiho, 1571–1623)

Epigram: Virtus abscondita (Tomáš z Villanovy: kázání na svátek Archanděla Michaela, 1658; G. B. Marino: Della lira del cavalier Marino. Parte terza, Venetia 1616)

Summary / Resumé CZ, ENG:

PULCHRIORA LATENT je příkladem užité emblematiky raného období novověku. Vychází z osobní impresy kardinála Montalta od Torquata Tassa, jenž přidal novou picturu k imprese Cosima Medicejského, známé z mince P. P. Galeottiho. Picinelli tuto impresu dále rozvinul citáty z kázání Tomáše z Villanovy a básně G. B. Mariniho, čímž ji zařadil do kategorie emblémů, konkrétně zemi emblémy rozvíjející motiv skryté ctnosti (Virtus abscondita).

PULCHRIORA LATENT is an example of used emblematics of the early modern period. It is based on the personal impresa of Cardinal Montalto by Torquato Tasso, who added a new pictura to the impresa of Cosimo de‘ Medici known from the coinage of P. P. Galeotti. Picinelli further developed this impresa with quotations from a sermon by Thomas of Villanova and a poem by G. B. Marini, thus placing it in the category of emblems, specifically in the emblem developing the motif of hidden virtue (Virtus abscondita).

I/I/13

Skrytou ctnost (Virtus abscondita) Picinelli ilustruje impresou PULCHRIORA LATENT (krásnější se skrývá), kterou pro kardinála Montalta představil Torquatto Tasso v jednom ze svých Dialogů, a to konkrétně Dialogo dell´Imprese vydaném v Neapoli roku 1594.^[1]PRAZ 1964, 512. Pozoruhodné je, že zde Tasso spojil úplně jinou picturu jasného nebe s mottem impresy starší. Využil totiž pozoruhodnou devízu Cosima I., která představuje krásný příklad devíz „architektonických“, tvořících jádro souboru dvanácti mincí medailéra Pietra Paola Galleotiho z roku 1567. Ty na reversu oslavují Cosima mimo jiné jako „triumfujícího vítěze“ (VICTOR VICTRIX)^[2]Medaile VICTOR VICTRIX. panovníka „lidu užitečného“ (PUBLICAE UTILITATE)^[3]Medaile PUBLICAE UTILITATI, dále medaile CONSTITUTA RES MILITARIS. či právě jako vladaře “skrývajícího svou krásu”.^[4]O mimořádném významu Galeottiho mincí pro Cosima I. de Medici svědčí také skutečnost, že se jich užilo i během ceremonie Cosimova pohřbu v kostele S. Lorenzo (r. 1574). Tehdy byly jako … Continue reading Samotná devíza PULCHRIORA LATENT se, jak poznamenává i Picinelli, vztahovala k „velkému majestátu zevnějšku onoho velebného pána“, jenž byl “o mnoho zdoláván / překonáván jeho vnitřními ctnostmi, které ze dne na den nabývaly na síle“. Ve spojení s průčelím paláce Pitti, jež zaujímá střed Galleotiho^[5]ATTWOOD 2003, 347-350. mince, však tato devíza nabízela i další interpretaci. Zde je nutné připomenout, že se ve spojení s jeho hlavním architektonickým počinem objevuje tento nápis i na dalších místech ve Florencii. Zaprvé se jedná o jednu z fresek v nádvoří Palazza Vecchia, které vznikly u příležitosti svatby Cosimova syna Francesca I. s dcerou Habsburského císaře Ferdinanda I. a královny Anny, rakouskou arcivévodkyní Johannou Rakouskou v roce 1565. Cyklus vedut hlavních měst habsburské říše doprovázejí oválné medailony v lunetách s vyobrazením soudobých stavebních podniků Cosima I. ve Florencii. Vedle stavby opevnění, přístavu či Uffizií je to – příznačně nad vedutou Vídně – právě pohled do rozestavěného nádvoří Palazza Pitti od Marca da Faenzy, který doprovází uvedené motto. To najdeme i na jednom z reliéfů na soklech z roku 1571,^[6]SCHMIDT 2003, 512-513. určených zřejmě pro okenní ostění Palazza Pitti, které věrně kopírují vyobrazení na osmi z dvanácti Galeottových mincích připomínajících Cosimův mecenát, snad nejvýrazněji zhmotněný právě v Ammannatově přestavbě městského paláce Pittiů na hlavní sídlo Medicejů. Zatímco na minci i na reliéfu soklu je palác zobrazen z jihu, tedy skrze hlavní fasádu, na fresce v Palazzo Vecchio se nám otevírá pohled do rozestavěného čestného dvora směrem od amfiteátru – přírodního divadla ve svahu zahrady Boboli. Tento pohled tak bezděčně vybízí k otázce, zda se „krásnější pohledu neskrývá“ právě zde. Přízemí nádvoří je totiž přímému pohledu naprosto skryto. V každém případě je však touto devízou myšlen zejména Cosimův velkolepý mecenát, který diváka v podobě ženské alegorie Magnificence do zobrazení paláce na výše uvedené Faenzově oválné fresce i uvádí.

Vrátíme-li se nicméně k Tassově imprese, připojující k mottu PULCHRIORA LATENT na místo Cosimova paláce zobrazení hvězdnatého nebe, musíme se nejdříve podívat na hlavního aktéra této impresy, Alessandra Perettiho, nepota papeže Sixta V., kardinála Montalta^[7]Picinelliho označení „kardinál Montalto“ můžeme teoreticky vztáhnout na dvě osoby, a to Felice Perettiho, pozdějšího papeže Sixta V. (1521–1590), a jeho prasynovce Alessandra … Continue reading (1571–1623). O jeho školení není známo mnoho, po smrti matky v roce 1577 nicméně vyrůstal na dvoře svého prastrýce (od roku 1581 v Casinu Felice), jenž mu zajistil jak studia práv, tak kontakt s uměleckým děním tehdejšího Říma. Roku 1586, měsíc po svém zvolení papežem, jej také jmenoval kardinálem v Sacra Consulta.^[8]Z této pozice se Alessandro stal generálním superintendantem církevního stavu. Jako kardinál a papežův synovec měl také řadu dalších oficiálních funkcí: byl guvernérem Ferma (1586), … Continue reading V roce 1589 získal po smrti kardinála Alessandra Farnese významný post vícekancléře církve.^[9]Vedle toho byl oficiálním zástupcem kapucínského, benediktinského a celestinského řádu a polského národa.

Získaná obrovská moc měla za následek především neustálou patronátní práci. Perettiho rod měl nejsilnější zastoupení v celé kurii, přičemž její příjem byl vypočítán na přibližně 100 000 scudi ročně. Předpokládá se, že během třiceti osmi let ve funkci kardinála, utratil Alessandro Peretti asi jeden a půl milionu scudi na charitativní práce a umělecký mecenát. To se týkalo především výzdoby a správy rodové kaple, slavné Cappella Sistina u Sta Maria Maggiore a nedalekého Casina Felice, které po smrti svého prastrýce zdědil.^[10]Z nejvýznamnějších prací lze uvést zejména Berniniho mramorovou bustu kardinála (Z nejvýznamnějších prací lze uvést zejména Berniniho mramorovou bustu kardinála (dnes v Hamburské … Continue reading

Alessandrovým nejreprezentativnějším podnikem však byla však organizace slavnostního přenesení ostatků Sixta V. († 27. 8. 1590) v srpnu roku 1591 do Sixtovy kaple doprovázená pompézní oslavou, na níž se podíleli přední umělci z papežova okruhu (architekt Domenico Fontana, malíř Cesare Nebia, sochař Prospero Bresciano).^[11]Ke slavnosti blíže: SCHRAVEN 2018, 199-210.Součástí byl zejména monumentální katafalk zdobený četnými emblémy Giovanniho Guerry.^[12]Papežské „Sixtovské“ emblémy užité na katafalku z roku 1591 byly navrženy Giovannim Guerrou, publikované v díle Vari emblemi hieroglifici usati…Papa Sisto V z roku 1589. Alessandro Peretti při této příležitosti mohl využít svých vlastních zkušeností z dřívějších pohřbů rodinných příslušníků,^[13]Roku 1588 proběhly hned dvě slavnosti, a to u příležitosti uložení ostatků matky a strýce Alessandra Perettiho, Marie Felice Damasceni a Francesca Perettiho. Pro tuto příležitost složil … Continue reading jež z titulu hlavního kaplana a protektora rodové kaple organizoval. Úspěch slavností spojených s pohřbem Sixta V. nicméně Alessandrovi zajistil skutečnou slávu. Jemu je také věnován pamětní spis La pompa funerale,^[14]La Pompa Funerale Fatta dall’Illmo. Rmo. Sr. Cardinale Montalto nella Trasportatione dell’Ossa di Papa Sisto IL Quinto (Roma, 1591), CATANI 1591; PRAZ 1964, 299. který je vůbec prvním svého druhu a posléze se stal často napodobovaným modelem.^[15]SCHRAVEN 2018, 201. Snad se lze také domnívat, že to byla právě tato akce, kterou v jedné ze svých impres^[16]V emblému NON TRASGREDIAR přirovnává Tasso kardinála Montalta ke slunci v ekliptice, přičemž jeho záměrem bylo ukázat, že kardinál „nepřekročil přikázání a příkaz papeže, a … Continue reading věnovaných kardinálovi Montaltovi opěvuje i Torquato Tasso.^[17]K osobnosti kardinála, jeho kariéře i k hodnocení současníků viz zejména modlitbu, kterou během jeho pohřbu pronesl Vincenzio Giliberti. Naší impresou PULCHRIORA LATENT Tasso dle vlastních slov nicméně poukazuje na to, „že kardinál byl ke kontemplaci pohnut stejně jako ti z prvních kontemplátorů, a to krásou a zázrakem nebeských věcí. A protože skrze ně jsme povzneseni k poznání srozumitelného a božského, zejména Boha, použil tuto impresu pro Montalta, neboť uznává, že je hodná jeho duši, neboť byl podporovatelem a patronem jeruzalémského patriarchy a Monsignora Baldiho a jiných teologů a básníků, jež žili na jeho dvoře.“^[18]Bernardino Baldi (1553–1617) byl italský matematik, básník, překladatel a kněz, také historik a starožitník. V letech 1588–1618 byl Jeruzalémským patriarchou Fabio Biondi z rodu … Continue reading (volný překlad: JM)

Grafickou podobu Tassovy impresy můžeme spatřit v knize Giovanniho Ferriho Teatro d´Imprese z roku 1623,^[19]PRAZ 1964, 335. kde se k ní uvádí i následující poetické přirovnání kardinálových skrytých ctností k nebesům. Ta jsou zdobena hvězdami, Sluncem a Měsícem, které dávají nahlédnout jeho kráse, „[…] světlo, které lze vidět z vnějšku, bylo téměř stínem, a též krása, která se objevuje před zrakem obyčejných smrtelníků“,nad něž však povyšuje srovnání se světlem a krásou „[...] neviditelného světla, která nebesa ukrývají“. Tassův emblém se tímto obrazným přirovnáním dotýká nemožnosti obsáhnout krásu božího stvoření. Tomu se po vzoru sv. Augustina věnovala řada myslitelů, mimo jiné i augustiniánský kazatel, roku 1658 svatořečený Tomáš z Villanovy, z jehož kázání na svátek Archanděla Michaela^[20]Thomas, von Villanova: Conciones sacrae in Dominicas anni et Festa. Brixen 1603, 405–412. cituje Picinelli obdobnou úvahu: „Co může z věcí být krásnějšího než nebesa posetá hvězdami…. Jeho celou krásu však nevidíme; je mnohem krásnější, než se jeví.“ Jasná zář hvězd ve skutečnosti oko diváka oslňuje, a ten tak není schopen nahlédnout za ně, natož obsáhnout celý hluboký vesmír. Stejně je tomu i slovy italského básníka Giambattisty Marina (1569–1625) o kráse ženy, jejíž „bílá ňadra, černé řasy a plavé vlasy, spatříme pouze v našem světě, zatímco světlo, jež dlí v její duši, je zahaleno závojem, […]“ Marino^[21]Giambattista Marino (1569–1625) byl italský básník a spisovatel, věhlasem a oblíbeností srovnatelný s Francescem Petrarcou. Jeho básnické dílo, zaměřené téměř výlučně na smyslnou … Continue reading následně přirovnává krásu duše markýzy Caraglio k „nebesům, na nichž zvnějšku vidíme hvězdy a Slunce, a ne uzavřený klášter, do něhož nás vítají andělé a síla věčnosti“.^[22]Báseň pro hraběnku Caraglio byla publikována v díle Della lira del cavalier Marino. Parte terza, Venetia 1616, MARINO 1616, 122.

Marinovou básní Picinelli uzavírá svůj výklad emblému PULCHRIORA LATENT, který je krásným příkladem užité emblematiky raného období (Galeotti 1565, Tasso 1594, Guerra 1623). Svědčí totiž o běžné praxi přejímání starších devíz (impres). Ty bylo možno zasadit do nového kontextu, ať již novou picturou, nebo novým výkladem (epigramem). Z Galeottiho devízy Cosima Medicejského tak díky Tassově úpravě a nové pictuře vznikla devíza nová, devíza kardinála Montalta. Picinelli pak tyto konkrétní impresy vyňal z jejich původního kontextu a připojením citátu z kázání Tomáše z Villanovy je zařadil do kategorie obecnější, do kategorie emblémů. Variabilitu tohoto emblému pak na závěr doložil krásnou Mariniho básní, která demonstruje obě jeho polohy – jak světskou, tak náboženskou.

Autorky textu:

Anežka Jírovec Bartošíková
Jana Mafková
Bojana Popatanasovská

Seznam literatury:

ATTWOOD 2003 — Philip ATTWOOD: Italian medals c. 1530–1600 in British public collections. London 2003
AVERY 2007 — Charles AVERY: Bernini. Munich 2007
BORSOOK 1965 — Eve BORSOOK: Art and Politics at the Medici Court I: The Funeral of Cosimo I de’ Medici. Mitteilungen Des Kunsthistorischen Institutes in Florenz, 12, no. 1/2 (1965): 31–54. Florence 1965, http://www.jstor.org/stable/27652165, vyhledáno 17. 10. 2021
LAVIN 1985 — Irving LAVIN: Bernini’s bust of Cardinal Montalto. In: The Burlington Magazine. Volume CXXVII. Numbers 982–993. January to December 1985. London 1985
LAVIN 2007 — Irving LAVIN: Visible Spirit: The Art of Gianlorenzo Bernini. Vol. I., London 2007
NORRIS/WEBER 1976 — Andrea S. NORRIS, Ingrid WEBER: Medals and Plaquettes from the Molinari Collection at Bowdoin College. Brunswick–Maine 1976
POKORNÝ 1974 — Jaroslav POKORNÝ: Cizelér verše a snů. In: Giambattista Marino: Polibky. Praha 1974
PRAZ 1964 — Mario PRAZ: Studies in seventeenth–century imagery. Roma 1964
SCHMIDT 2003 — Eike Dieter SCHMIDT: Otto sedili. In: Detlef HEIKAMP: Palazzo Pitti: la reggia rivelata. Firenze–Milano 2003
SCHRAVEN 2014 — Minou SCHRAVEN: Festive Funerals in Early Modern Italy: The Art and Culture of Conspicuous Commemoration. IN: Renaissance Quarterly, Vol. 68, No. 4 (Winter 2015), pp. 1387–1389 (3 pages). Farnham 2014

Prameny:

CATANI 1591 — Baldo CATANI: La Pompa Funerale Fatta dall’Illmo. Rmo. Sr. Cardinale Montalto nella Traportatione dell’Ossa di Papa Sisto Il Quinto. Roma 1591
FERRO 1623 — Giovanni FERRO: Teatro d’imprese. Venetia 1623
GILIBERTI 1623 — Vincenzio GILIBERTI: Montalto. Orazione del M.R.P.D. Vincenzio Giliberti preposito generale de Cherici regolari, nel funerale d’Alessandro Peretti cardinal Montalto. Roma 1623
GUERRA 1589 — Giovanni GUERRA: VariI emblemi hieroglifici vsati nelli abigliamenti delle pitture fatte in diuersi luochi nelle fabriche del s.mo s.r nostro papa Sixto 5 p.o.m. Roma 1589
MARINO 1616 — Giambattista MARINO: Della lira del cavalier Marino. Parte terza. Venetia 1616
TASSO 1594 — Torquatto TASSO: Dialogo dell’imprese. Napoli 1594
VILLANOVA 1603 — Thomas, von VILLANOVA: Conciones sacrae in Dominicas anni et Festa. Brixen 1603

Seznam a zdroje vyobrazení:

Pietro Paolo Galeotti, Medaile Cosima I. Medičejského – Victor Vincitrix, 1567, Florencie, Museo del Bargello, zdroj reprodukce: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pier_paolo_galeotti,_medaglia_di_cosimo_I_de%27_medici_e_victor_vincitrix_(ordine_di_s._stefano).JPG,

vyhledáno: 18. 10. 2021

Pietro Paolo Galeotti, Medaile Cosima I. Medičejského – Publicae Utilitati, 1567, Florencie, Museo del Bargello, zdroj reprodukce: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pier_paolo_galeotti,_medaglia_di_cosimo_I_de%27_medici_e_publicae_utilitati_(biblioteca_laurenziana).jpg,