I/I/06 NEC MORA, NEC QUIES ULLA

OdMundus Symbolicus

Motto: NEC MORA, NEC QUIES ULLA (F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Nec more, nec quies ulla; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Nec mora, nec quies ulla)

Pictura: Nebe 

Epigram: Laborum affiduitas (Giacomo Certani); Imperatori & sumi Pontificis labor affiduitas (Latinus Pacatus Drepanius – Panægyricus Romæ dictus Theodosio Imperatori (1668); Justus Lipsius – Admiranda, siue, De magnitudine Romana libri qvattvor : ad serenissimvm principem Albertum Austrium (1598)); Alexander IV –  Bullarium Romanum novissimum, tomus primus. Ex typographia R. Camerae Apostolicae. Romae 1638

Used in: kostel bývalé komendy Německých rytířů, Lucklum-Erkerode, Německo (kolem 1700)

Summary / Resumé CZ, ENG:

Šestý emblém první kapitoly o nebeských tělesech nese motto NEC MORA, NEC QUIES ULLA (žádná přestávka ani žádný klid). Picinelli jej tentokrát nevěnuje konkrétní osobnosti, emblém se tak dá vztáhnout ke komukoli, kdo odpovídá duchu oplývajícímu popsanými ctnostmi. Těmi jsou, jak už název napovídá, činorodost, ustavičná práce a činnost bez oddechu. Motto a jeho myšlenku pak Picinelli podpořil citáty z děl čtyř osobností: svého současníka, opata Giacoma Certaniho, podle nějž je množství práce a úkolů štědrým darem přírody; vlámského humanisty Justa Lipsia, který, stejně jako římský básník Latinus Pacatus, považuje ustavičnou činnost za božskou vlastnost, a konečně papeže Alexandra IV., podle kterého práce bez oddechu náleží zejména vládcům. 

The sixth emblem of the first chapter, celestial objects, carries the motto NEC MORA, NEC QUIES ULLA (no break, no rest). This time, Picinelli does not dedicate it to a concrete persona, the emblem can thus be related to anyone of the spirit abounded with the virtues described. These are, according to the title, permanent labor and restless activity. Picinelli supported the motto and its thought with quotes of four personalities‘ works: his contemporary, abbot Giacomo Certani, according to whom the amount of labor and tasks is a nature’s generous gift; flemish humanist Just Lipsius, who considers permanent labor a divine characteristic, as well as roman poet Latinus Pacatus, and finally pope Alexander IV., who considers the restless activity to belong mainly to rulers.

Motto NEC MORA, NEC QUIES ULLA (žádná přestávka ani žádný klid, překlad MM) vyjadřuje důležitost ustavičné činnosti bez oddechu a za podpory citátů několika starších děl ji líčí jako ctnost a přednost charakteristickou pro osobnosti vysokého postavení. V doslovném znění se jej dosud nepodařilo ve starší literatuře dohledat. Ačkoli mezi citovanými autory chybí, v podobném významu a jen s drobnou jazykovou odchylkou užil motto velikán římské klasické literatury, Publius Vergilius Maro. Ten v páté knize své Aeneidy popisuje zápas dvou věkově rozdílných soupeřů, konající se v rámci her na Sicílii, během něhož jeden ze zápasníků pronásleduje svého soka s neutuchající dravostí; v tomto momentu užívá Vergilius právě fráze Nec mora, nec requies (žádná přestávka, žádný odpočinek).1 Přestože tedy Picinelli Vergilia přímo neuvádí, nepochybně tuto pasáž znal (z Aeneidy čerpal hned v několika případech, viz např. Embl.: I/I/05) a mohl se jí při tvorbě emblému inspirovat. 

Hlavním pramenem se mu nicméně stala sbírka emblémů boloňského teologa, univerzitního profesora Giacoma Certaniho,2 z níž Picinelli převzal kolem stovky emblémů.3 Certaniho sbírku nicméně uvádí v seznamu svých zdrojů mezi pracemi, které nevyšly tiskem, a je tedy otázkou, zda se sbírka emblémů netýkala například výzdoby blíže neurčené příležitostné architektury4 či nesloužila v rukopise jako příprava k Certaniho kázáním. Jednoznačně se však vzhledem k množství a k různorodosti námětů emblémů muselo jednat o ucelenou práci. V publikovaných textech se nicméně Certani dotýká ideálu ctnostného šlechtice, jehož neúnavnost v konání je oslavena i emblémem NEC MORA, NEC QUIES ULLA: „záplava práce je dar/odměna, které nám štědře darovala příroda, …“. Ve svých „náboženských románech“ se totiž Certani vedle ryze hagiografických pojednáních5 věnoval, tak jako řada jeho současníků, rovněž politickým úvahám. V pojednáních o Abrahámovi (Benátky 1636) či Izákovi a Jákobovi (Bologna 1642) jsou starozákonní hrdinové představeni i z hlediska jejich úlohy ve společnosti. Hlavním motivem obou děl je představení „zbožného knížete“, kterého autor definuje prostřednictvím řady politických úvah. Tato postava se poté stane předmětem jeho plné pozornosti v díle Gerione politico, kde se autor mimo jiné věnuje nastínění jednání a vlastností ideálního vládce, který se opírá o náboženské ctnosti.6 V několika pasážích Certani přirovnává knížete ke slunci, které musí neustále konat přesně stanovenou povinnost ve prospěch svých poddaných, nikoliv pro vlastní prospěch. Kdyby jednal ve svůj prospěch, nebyl by náboženským knížetem, ale tyranem.7 Spis Gerione politico byl vydán roku 1680 v Miláně a dedikován místodržícímu Milánského vévodství, Donu Giovannimu Tomasovi Enriquezovi di Cabrera.8  Zda se v případě Certaniho emblematické práce jednalo primárně o podobný námět, však vzhledem k neúspěchu při hledání Picinelliho konkrétního zdroje nemůžeme s určitostí říci. 

S jistotou se pak Picinelli opírá o citát z buly Romanus Pontifex papeže Alexandra IV, sepsané roku 1256: „Římskému představenému (ochránci – asi papeži) přináleží činorodost bez oddechu, … činnost bez klidu, ohromná a plynná promýšlení bez spánku a ani v nejmenší míře nemá přestávku/oddech …“.9 Paralela s tématem/hlavní myšlenkou emblému je zřejmá: odpovědnost plynoucí z vysokého postavení náležející papeži si žádá ustavičnou činnost a je jeho povinností. Právě tak tedy svůj úřad vnímal 181. papež katolické církve, který se v době neustálých sporů mezi Římem a Svatou říší římskou přes všechno očekávání stal silným politickým protihráčem říšské šlechty.10 

Rinaldo di Jenne (1185 nebo 1199–1261), po matce spřízněný s rodem Conti, byl svým strýcem Řehořem IX. jmenován kardinálem a roku 1254 sborem kardinálů zvolen do úřadu papeže, pod jménem Alexandr IV.  jej pak zastával až do své smrti. Vedle vedení vleklých sporů (zejména personálních a územních) s Říší věnoval velkou pozornost také vnitrocírkevním záležitostem, kde podporoval tehdy stále ještě nový řád menších bratří, např. v obsazování postů na univerzitách nebo v otázkách duchovní správy, na nichž se františkáni často neshodli s diecézními kněžími.11 

Picinelli si tedy Alexandra IV. nezvolil pouze pro jeho píli a činorodost, ale také proto, že sám papež si byl významu těchto vlastností vědom a pokládal ustavičnou činnost za natolik důležitou, že jí věnoval jednu ze svých bul. Obsahem buly bylo jednak líčení papežových povinností a různých vrstev jeho povolání, jednak konkrétní kroky reagující na současnou vnitrocírkevní situaci. Papež ji strukturoval do sedmi hlav či bodů: musí předsedat všem věřícím, rozlišovat množství věcí jemu předložených, odhalovat ďábla sejícího plevel, ale také podrobit zkoumání knihu De periculis novissimorum temporum kontroverzního scholastického teologa Guillama de Saint Amour, opravit její pochybení a nakonec exkomunikovat její obhájce.12 Dokument tak lze chápat jako odraz papežova hodnocení vlastní práce a její veřejné prezentace. Že jako hlavní byla později (po vyhasnutí dobového politického sporu, kterému se věnovaly body o odhalování ďábla a exkomunikaci příznivců spisu) vnímána právě myšlenka vědomí odpovědnosti pramenící z velké moci, ukazuje pozdější souborné vydání, které jako incipit celého textu stanovilo „motto“ Romani Pontificis quo maior potestas eo maior sollicitudo (čím větší moc římského pontifika, tím větší jeho starost).13 

Dalším z autorů, jehož dílo posloužilo Picinellimu jako zdroj při popisu emblému, se stal vlámský filozof a humanista Justus Lipsius (1547–1606).14 Jmenovitě se jedná citát z díla Admiranda, siue, De magnitudine Romana libri qvattvor : ad serenissimvm principem Albertum Austrium (1598). Lipsius v této kulturně-historické monografii o starověkém Římě, rozdělené do čtyř knih, pojednává o velikosti a významu Říma, nikoli však pouze způsobem užívaným ve standardní dobové průvodcovské literatuře oslavující krásu a odkaz působivých antických památek, ale zejména tak, že nádhera starého Říma získává svůj konečný smysl teprve ve stejně velké slávě křesťanského Říma, a proto se v konečném důsledku význam této krásy vztahuje k Bohu.15 Lipsius si kladl za cíl objasnit kvintesenci vznešenosti antického Říma, neboť za jeho života se aktivně polemizovalo o velikosti starověkého města, o kontrastu mezi pohanským odkazem, ztělesněným prostřednictvím starých antických ruin, a jejich „novým“, křesťanským významem. Tato otázka zaměstnávala nejednoho Lipsiova filozofického současníka (přičemž o podstatě římské dokonalosti se uvažovalo již od samotné klasické antiky, z níž ostatně Lipsius ve svém díle sám vychází). Lipsius však v Admirandě zaujímá poněkud odlišný postoj než jeho současníci, dochází určitých změn dokonce i ve srovnání s vlastním předchozím bádáním o Římu. V předmluvě Ad lectorem vysvětluje, že se v minulosti příliš zabýval detaily a že se nyní hodlá zaměřit na podstatné věci. Studium antické civilizace ve všech jejích částech, jak se mu věnoval v dřívějších monografiích, mělo totiž jen omezenou hodnotu. V kontextu  bližšího zkoumání velkoleposti antického Říma se Lipsius soustředil zejména na praktický význam vlastních antikvárních studií pro svou dobu.16 Dále se snaží systematičtěji a svědomitěji než v dřívějších pracích nejen nashromáždit a shrnout množství dokladů z literárních a archeologických pramenů, ale také vybrat hlavní důkazy a uspořádat je podle systému tematických kategorií. Za hlavní témata si zvolil  dvě, a to Potentia (patřící do Memorabilia) a Virtus (patřící do Moralia) a  systematicky je analyzoval. Moc Říma (Potentia) je založena na rozlehlosti jeho území,  vojsku, zdrojích, které se čerpají z různých daní a vracejí se lidu prostřednictvím různých druhů darů, a na jeho vojenských a civilních stavbách a budovách. Morální síla Říma (Virtus) spočívá jednak v síle  občanů mužského pohlaví, mezi nimiž Lipsius striktně odděluje představitele státu, tedy příslušníky senátorského a jezdeckého stavu, od prostého lidu, a jednak v  vojenských a občanských ctnostech. V předposlední kapitole, těsně před závěrem traktátu, Lipsius ke dvěma hlavním kategoriím, potentia a virtus, přidává třetí, tempus (čas), vysvětlovanou jako Diutumitas Romani imperii (Trvalost římského impéria). Římské impérium podle něj nikdy nepřestalo existovat a žije dál v habsburské monarchii, Svaté říši a ve Svaté říši Římské.17 O tom konečně vypovídá i část názvu díla, ze kterého vyplývá, že traktát dedikoval arcivévodovi Albrechtu VII. Habsburskému (1559–1621).18 Samotný citát, který Picinelli ve svém textu použil, se nachází ve čtvrté knize traktátu „Duše, které jsou ve výši, stejně jako samotný éter, se těší z pohybu“.19 (překlad MM) 

Poslední z autorů, o jejichž výroky se Picinelli opřel, byl stejně jako Justus Lipsius literárně velmi činný a stejně jako on byl pevně spjat s Římskou říší; na rozdíl od vlámského humanisty byl ovšem za svého života její aktivní součástí a tvořil o více než milénium dříve. Byl jím panegyrik a literát Latinus Pacatus Drepanius (činný v 90. letech 4. století). Pocházel pravděpodobně z jihofrancouzského Agen. Vzdělání získal v Bordeaux, kde se později stal nejspíše profesorem rétoriky na tamní škole. Roku 389 pravděpodobně podnikl cestu z Bordeaux do Říma za císařem Theodosiem, jehož pětiletá vláda v Galii skončila krátce po vítězném bitevním střetu s Magnem Maximem roku 388. Pacatus pak vyhledal zvítězivšího císaře v Itálii „z obdivu k (jeho) ctnostem“. Předpokládá se také, že Pacatus byl jako rétor vyslán do Itálie jako oficiální vyslanec zastupující Galy (podrobnosti jeho vyslanecké mise bohužel nejsou známy). Po řečnickém úspěchu u Theodosia v Římě byl Pacatus vyslán na několik měsíců jako prokonzul do Afriky. Lze říci, že ve svém díle přejal materiál a způsoby řeči, které vycházejí z nekřesťanského myšlenkového světa.  Ne však proto, že by to odpovídalo jeho vlastnímu přesvědčení, ale pravděpodobně proto, že vycházel z dobové podoby žánru. Bylo pro něj důležité vytvoření nového žánru, křesťanského panegyrika, který by nechválil císaře jen za jeho vojenské výkony, ale především za jeho víru a pokoru. Citát, který Picinelli od Pacata přejímá, nalezneme v díle Panægyricus Romæ dictus Theodosio Imperatori (1668). Jde o spis oslavující císaře Theodosia (347–395), kde  vychvaluje jak císařův španělský původ, tak jeho ctnosti či krásu. Mimo jiné opěvuje také jeho vlastní zásluhy za výjimečné vedení bojů v bitvách, stejně jako zásluhy, jimiž se přičinil o prosperitu státu už v mladém věku. Chválí také jeho „prostý“ život mezi obyčejnými lidmi a na venkově.20 

Citát přejímaný Picinellim „Vše božské se těší z ustavičného pohybu a věčnost spočívá v ustavičné činnosti. Stejně jako ustavičné točení uvádí nebe do kruhového pohybu, stejně jako moře jsou neklidné vlnobitím, slunce nelze zastavit, stejně ty, vládče, v ustavičné povinnosti se jim aktivně věnuješ“21 (překlad MM) odkazuje v Pacatově textu k císařově neúnavné snaze co nejoddaněji plnit své povinnosti. Uvedená pasáž pochází z části, kterou Charles Nixon v překladu Pacatova textu do angličtiny označil jako desátou z celkem sedmačtyřiceti a zařadil do úseku věnovaného Theodosiově rané kariéře a Pacatově oslavě jeho ctností.22 Sotva totiž Theodosius dosáhl jednoho vojenského úspěchu, spěchal za dalším. Jakkoliv postoupil v kariéře, nepřestal se podílet ani na pracích pod jeho vojenskou šarží. Pozdější císař tak byl zároveň „radícím generálem i příkladným vojákem“.23 

Ve smyslu imperativu, příkladu vhodného k následování, se motto emblému uplatnilo ve výzdobě kostela německých rytířů v severoněmecké komendě Lucklum (nedaleko Braunschweigu). Kolem roku 1700 zde byla provedena grisaillová výmalba, která představuje jeden z nejrozsáhlejších emblematických cyklů v sakrálním prostoru vůbec. Na kazetovém stropě, emporách, kazatelně a lavicích se nachází celkem 156 emblémů, z nichž největší část (110 mott a 9 pictur) je inspirována právě Picinelliho encyklopedií.24 Motto NEC MORA, NEC QUIES ULLA v Lucklumu doprovází picturu armilární sféry, která je kopií pictury Picinelliho emblému UNUS OMNES. Druhé motto, které oproti běžné praxi doprovází picturu, je taktéž přejato z Picinelliho, a to z emblému číslo 21 první knihy (INDEFESSUS AGENDO). Jeho význam, tak jako význam našeho emblému, odkazuje k neúnavnosti v konání (perseverantia), které je třeba ve snaze o dosažení křesťanské dokonalosti (perfectio Christiana).

Autoři:

Bojana Popatanasovská
Tereza Dušková
Vojtěch Frei

Literatura:
  • BETTI  2000 — Gianluigi  BETTI: Scrittori politici bolognesi nell’età moderna. Bologna 2000
  • ENEKEL/DE JONG/DE LANDTSHEER 2002 — Karl ENEKEL, Jan L. DE JONG, Jeanine DE LANDTSHEER: Episodes from the Greek and Roman Past in the Arts and Literature of the Early Modern Period. Boston 2002 
  • NIXON/PACATUS 1987 — Latinus PACATUS DREPANIUS: Panegyric to the Emperor Theodosius. Liverpool 1987
  • REINHARDT 2017 — Volker REINHARDT: PONTIFEX: Die Geschichte der Päpste. Von Petrus bis Franziskus. München 2017
  • STEIGER/SCHILLING/AREND 2020 — Johann Anselm STEIGER, Michael SCHILLING, Stefanie AREND: Sinnbilder im Sakralraum. Die Kirche in Lucklum – Ein Kompendium der geistlichen Emblematik der Frühen Neuzeit. Regensburg: Schnell&Steiner, 2020
Prameny:
  • BULLARIUM ROMANUM 1638 — Bullarium Romanum novissimum, tomus primus. Ex typographia R. Camerae Apostolicae. Romæ 1638
  • LIPSIUS 1598 — Justus LIPSIUS: Admiranda, siue, De magnitudine Romana libri qvattvor: ad serenissimvm principem Albertum Austrium. Antverpiæ 1598
  • PACATUS 1668 — Latinus PACATUS DREPANIUS: Panægyricus Romæ dictus Theodosio Imperatori.(?) 1668VERGILIUS 1643 — Publius VERGILIUS Maro: Bucolica, Georgica, Aeneis. Accesserunt argumenta, & opuscula omnia eidem adscripta. Eiusque vita ex Probo, Donato, Seruio, alijsque collecta Ad tres pilas aureas. Apud Petrum Antonium Facciottum. Romæ 1643
Reference:
  1. VERGILIUS 1643, 216. ↩︎
  2. Giacomo Certani se narodil v Bologni počátkem 17. století, stal  se řeholníkem při San Giovanni in Monte v Bologni, následně zastával roli váženého kazatele a byl také lektorem teologie a filozofie. Působil v řadě italských měst, mimo jiné i v Miláně. V roce 1649 absolvoval boloňskou univerzitu, poté byl přidělen k tamní koleji teologů a na univerzitě nějakou dobu vyučoval morální filozofii. Přesné datum a místo úmrtí není známo, ale nejspíše se tak stalo po roce 1680. Viz.  BETTI 2000, 197. ↩︎
  3. V samotné první kapitole Cielo (Nebe) se nacházejí další čtyři Certaniho emblémy. Jedná se o emblém DOPO IL SEREN LE NUBI (Po slunci přicházejí mraky) připomínající nestálost štěstí, a to pomocí pictury klidné oblohy, nad níž se začínají stahovat mraky. Ve třetí podkapitole Alba (Svítání) pak nalezneme emblém ABSQUE RUBORE NUNQUAM (Nikdy bez zardění), v němž Certani přirovnává rdící se skromnost k červánkům ranní oblohy. Slunci samotnému je věnován emblém DELITESCIT UT RENASCATUR (touží se znovuzrodit), popisující pouť slunečního kotouče, který se vždy znovu rodí a umírá. Posledním převzatým je emblém AT OPACA SUPERNE (Avšak nahoře temná), hovořící o hvězdách jako o světlech viditelných jen tehdy, je-li obloha bezměsíčná, temná. ↩︎
  4. Certani inscenoval například slavnost uspořádanou u příležitosti korunovace sošky Panny Marie v Reggiu Emilia v květnu roku 1674, k níž vydal i publikaci dokumentující průběh slavnosti. ↩︎
  5. Životopis sv. Brigity byl natolik úspěšný, že se jeho první výtisk z roku 1675 okamžitě vyprodal a dnes je evidován až druhý, z roku 1695. Viz. BETTI 2000, 200. ↩︎
  6. BETTI 2000, 201. ↩︎
  7. BETTI 2000, 202–206, 212. ↩︎
  8. BETTI 2000, 206. Spis, který  by s konečnou platností potvrdil či vyvrátil domněnku, že Certaniho spis byl tematicky vyhraněný, nebyl dosud digitalizován. Jediný nám známý exemplář, nacházející se v Boloňské univerzitní knihovně, jsme neměli možnost prostudovat. Pro případné další bádání viz: Bologna, B. DiSC, Scienze del Moderno, Storia, Istituzioni, Pensiero politico, inventární číslo SES 3710/VIII A*4 Antico. ↩︎
  9. Bullarium Romanum 1638, 112. ↩︎
  10. REINHARDT 2017, 355. ↩︎
  11. REINHARDT 2017, 355–356. ↩︎
  12. Zmíněný spis byl nejvýznamnějším a nejrozšířenějším dílem francouzského scholastického teologa, známého především jako kritika kněžského způsobu života. Guillame spis strukturoval jako jakousi příručku k rozeznání falešných či špatných kněží podle devětatřiceti typických znaků, jejichž vykazování mělo předznamenávat konec světa a příchod Antikrista. Ve sporu s papežem byl ovšem tento spis pravděpodobně pouhou špičkou ledovce: Guillame ostře vystupoval proti působení Řádu menších bratří na univerzitách na úkor diecézních kněží a dostalo se mu vyslyšení u papeže Inocence IV.; ten však roku 1254 zemřel a jeho nástupce Alexandr IV. jakožto sympatizant františkánského řádu Guillamovy námitky odmítl a nadto jej exkomunikoval a zmíněný spis nařídil spálit. ↩︎
  13. Bullarium Romanum 1858, 644. ↩︎
  14. K životu a dílu Justa Lipsia viz embl.: I/I/01. ↩︎
  15. Lipsius vydal svou Admirandu krátce před svatým rokem 1600. Před takovými svatými roky a během nich produkce průvodců po Římě a jeho popisů tradičně dosahovala vrcholu. V tomto roce vyšla Lipsiova Admiranda (ve druhém, mírně přepracovaném vydání, které Lipsius vydal rok předtím) v Římě, spojená pod jednou obálkou s dílem Thomase Stapletona Vere Admiranda seu de magnitudine Romanae ecclesiae, posmrtně vydaným v roce 1599. Nový svazek nesl výmluvný podtitul Knihy potřebné i užitečné pro všechny křesťany, nejvíce pro ty, kteří se chystají navštívit Řím. Toto společné vydání inicioval papežský ministr financí Bernardinus Paulinus a provedl ho jízlivý konvertita Kašpar Schoppe (1576–1649). Jeho horlivý zápal pro katolickou věc ho přiměl k tomu, aby v předmluvě k tomuto dvojímu vydání vyjádřil svůj cíl mnohem důrazněji než v předchozí korespondenci s Lipsiem na toto téma: Lipsius a Stapleton byli představeni jako gladiátoři v boji proti heretikům a ideální průvodci poutníků ve Svatém roce. Viz ENEKEL/DE JONG/DE LANDTSHEER 2002, 123–124. ↩︎
  16. Lipsius byl přesvědčen, že adekvátní analýza antické kultury může poskytnout potřebné vodítko k záchraně současné společnosti před mnoha politickými, sociálními a náboženskými problémy. Jak dalece byl ochoten tento přístup zaujmout, je patrné z Admirandy, kde jednoznačně obhajuje římský systém kolonií a vysídlování celých kmenů na nová místa jako politiku, která si zaslouží napodobení současnými panovníky ve světle úspěšných aplikací španělských vládců v Novém světě. Viz ENEKEL/DE JONG/DE LANDTSHEER 2002,135. ↩︎
  17. ENEKEL/DE JONG/DE LANDTSHEER 2002, 138. ↩︎
  18. Ve své dedikační řeči Lipsius zdůraznil, že pozemská vláda a panství odrážejí Boží moc a prozřetelnost a že světští vládci působí jako „správci a zástupci“ („curatores ct vicarii“) Boha na zemi. Proto mají panovníci, a zejména ti, kteří patří k habsburské dynastii, skutečným nástupcům římského impéria, plnit roli v Božím spásném záměru a nesou tak velkou morální odpovědnost. Arcivévoda Albert  tak podle Lipsiova názoru není ničím menším než logickým dedikantem traktátu o velikosti Říma. Viz ENEKEL/DE JONG/DE LANDTSHEER 2002,134. ↩︎
  19. LIPSIUS 1598, 253. ↩︎
  20. PACATUS 1987,18–25. ↩︎
  21. PACATUS 1668, 9. ↩︎
  22. PACATUS 1987, 16. ↩︎
  23. PACATUS 1668, 9. ↩︎
  24. STEIGER-SCHILLING-AREND 2020. ↩︎

Napsat komentář