I/I/05 MENS AGITAT MOLEM

Motto: MENS AGITAT MOLEM (F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Mens agitat molem; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Mens agitat molem)

Pictura: Kyvadlo, které visí z nebe 

Epigram: Principes privatus (Vergilius – Aeneid Libri 6, V 7 5, s. 346, Řím/Ad tres pilas aureas 1643; Velleius Paterculus – Cum animadversionibus Justi Lipsii, quas postremùm auxit & emendavit, s. 76, Antverpy/Officina Plantaniana 1607; Filón Alexandrijský – De Creatione Principis, In: Omnia quae extant opera (s. 560, Ženeva/Colonia Allobrogum 1613))

Used in: Claude-François Menestrier: La philosophie des images : composée d’un ample recueil de devises, & du jugement de tous les ouvrages qui ont êté faits sur cette matiere. Paris 1682; Johann Friedrich Gleditsch: Christian Weisens Gelehrter Redner, Das ist: Ausführliche und getreue Nachricht, (…). Lipsko/Leipzig 1693

Summary / Resumé CZ, ENG:

V pátém emblému první kapitoly o nebeských tělesech Picinelli představuje emblém s mottem MENS AGITAT MOLEM (mysl hýbe hmotou), který spojuje s postavou francouzského kardinála Richelieu, významného duchovního i politického představitele vlády Ludvíka XIII. Samotné motto Picinelli převzal ze slavné Aeneidy Publia Vergilia Marona, jehož díla byla v barokním období citována poměrně běžně. Picturu, jejíž konkrétní dobový příklad se prozatím nepodařilo dohledat, Picinelli popisuje jako kyvadlo visící z nebe. Významným autorem, jehož texty byly Picinellimu zdrojem inspirace hned v několika dalších emblémech, byl v tomto případě  italský jezuita Leonardus Velli. Epigram, hovořící o kardinálu Richelieu jako o mimořádně schopném pomocníkovi, kterému panovník mohl svěřit k vykonání i ty nejobtížnější úkoly, se pak opírá o citáty dalších dvou pozdně antických autorů – řeckého filozofa Filóna Alexandrijského a římského politika a historika Velleia Patercula.

In the fifth emblem of the first chapter on the heavenly bodies, Picinelli presents an emblem bearing the motto MENS AGITAT MOLEM (mind moves matter), which he associates with the figure of the French Cardinal Richelieu, an important spiritual and political representative of the reign of Louis XIII. Picinelli took the motto itself from Virgil’s famous Aeneid, the use of which was quite common in his time.  Pictura, of which no specific contemporary example has yet been traced, is described by Picinelli as a pendulum hanging from the sky. In this case, the work of the Italian Jesuit Leonardo Velli was an important author whose texts were a source of inspiration for Picinelli in several other emblems. The emblem, which speaks of Cardinal Richelieu as an extremely capable assistant whom the monarch could entrust with the most difficult tasks, is based on quotations from two other late ancient authors – the Greek philosopher Philo of Alexandria and the Roman politician and historian Velleius Paterculus.

---

V pořadí pátý emblém první kapitoly nese motto MENS AGITAT MOLEM (mysl hýbe hmotou). Filippo Picinelli hned v úvodu odkazuje na autora tohoto citátu, významného básníka antického Říma, Publia Vergilia Marona, který tento citát použil ve svém nejslavnějším díle, eposu Aeneis. Samotný emblém pak přisuzuje významnému francouzskému církevnímu i politickému představiteli, kardinálu Richelieu. Tento emblém byl s největší pravděpodobností podpořen jedním z děl autora italského původu, P. Leonarda Velliho, na něhož se Picinelli v epigramu emblému odkazuje (a vychází z něj rovněž v několika dalších emblémech), a který byl autorem jednoho z textů, kde pravděpodobně jako první použil motto MENS AGITAT MOLEM v souvislosti s postavou kardinála Richelieu. 

Samotná pictura emblému má představovat kyvadlo visící z nebe – to má znázorňovat ducha (či duši), který zevnitř živí jakousi hmotnou stránku podstaty bytí a společně s tělem (či tělesnou schránkou) ji uvádí ji do pohybu. Právě tuto myšlenku uvozuje Picinelli užitím Vergiliova citátu, odkud přebírá samotné motto: „Duch, který je uvnitř, živí celou hmotu a rovněž duše, která je rozptýlená v částech, ji také uvádí do pohybu a mísí se tak s velkým tělem.“^[1]VERGILIUS 1933, 202.

Autor  citátu, Publius Vergilius Maro (70. př. n. l. – 19. př. n. l.), byl jedním z nejvýznamnějších římských básníků žijících za vlády císaře Augusta, označované za zlatý věk římské literatury. Studoval v Cremoně, Mediolanu (dnešní Milán) a nakonec v Římě. Vzdělání se mu dostalo zejména na poli filozofie a rétoriky. Během studií se seznámil s klasickými díly řeckých a římských básníků, ve filozofii tíhl zpočátku k epikureismu, později se v jeho díle zračí spíše stoický pohled na svět. Pro Vergiliovo dílo je stejně jako pro jeho literární současníky (např. Horatia) charakteristický odpor k občanské válce, jimiž byla Říše v době před Augustovým mírem zmítána. Aeneis popisuje osudy posledního z Trójanů a prvního z Římanů, jenž reprezentuje jakýsi prototyp římského občana Augustovy doby. Tento vrchol Vergiliova literárního díla nese zřetelné stopy odporu ke konfliktu a úlevy z opětovně nastoleného míru, který přislibuje nový věk a rozkvět Římské říše. Ač děj chronologicky navazuje na Homérovu Iliadu, v 6. zpěvu, ideovém vrcholu celého díla, je hrdinovi v podsvětí představena vize budoucnosti Říma sahající až po autorovu současnost, tedy po dobu Augustovy vlády.^[2] SVOBODA 1973, 667–8.

Výše zmíněný citát se nachází v části příběhu, kdy Aeneas už při útěku z Troje doráží na italský břeh na pobřeží Kúm (místo sídla boha Apollóna), vyhledá zde Sibylu Kúmskou a ta  mu věští strasti, jimž bude muset čelit při „dobývání“ latinské země (Itálie), a především, že bude muset utrhnout zlatou větvičku a vstoupit do podsvětí, kam ho Sibyla doprovodí. Díky této zlaté větvičce mohl Aeneas  po projití podsvětím vstoupit do Elysia, sídla blažených, kde potkal svého otce Anchise. Ten mu na otázku po přítomnosti duchů zemřelých ve světě odpověděl: „Já ti to povím, synu, a v pochybách nenechám tebe, slyš tedy: nebe i zem, též širé planiny vodní, zářící měsíce kouli a velkou títánskou hvězdu živí světový duch, jest po všech rozlita částech duše, jež hýbá hmotou a celý proniká vesmír. Odtud lidí i zvířat i ptáků pochází život, jakož i veškerých stvůr, jež třpytná hladina skrývá. Duše ty ohnivou sílu a původ nebeský mají, dokavad škodné tělo netíží, dokavad zemské části a smrtelné údy jim neberou vrozené síly.“^[3]VERGILIUS 1933, 201–202.

Dalším z autorů, na které Picinelli v epigramu emblému odkazuje, je páter Leonardo Velli, který měl naším emblémem zpodobnit postavu kardinála Richelieu, jakožto významného francouzského politika, rádce a pomocníka krále. O postavě Leonarda Velliho toho prozatím není známo mnoho, s jistotou však můžeme říci, že šlo o italského profesora rétoriky a člena jezuitského řádu. Narodil se roku 1559 v Sezze nedaleko Říma a již roku 1612 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. V rané dospělosti odešel působit do Cremony a posléze do Milána. V Tovaryšstvu získal bohatou pedagogickou praxi, vyučoval zejména rétoriku, hebrejštinu, filozofii a humanitní vědy. Kromě jedné výjimky, kdy v padesátých letech 17. století odcestoval znovu do Cremony, aby zde v letech 1651–1654 jako rektor vedl tamní jezuitskou kolej, strávil zbytek života v Miláně, kde působil na univerzitě (zejména na Scuole Cannobiane) a kde roku 1672 zemřel.^[4]SOMMERVOGEL 1898, 553. Podrobněji o životě a působení Leonarda Velliho viz ZANLONGHI 2002, 71.

Podstatné z Velliho životopisu je pro Picinelliho emblém zejména skutečnost, že Velli byl podle dobových tvrzení velice společenským intelektuálem, aktivně spoluorganizujícím významné veřejné události. Nejvýznamnější z nich^[5]Picinelli uvádí Velliho autorství i při oslavných ceremoniích u příležitosti pohřbu kardinála Pietra Camporiho v Cremoně roku 1643 a při instalování Francesca Viscontiho novým … Continue reading byla zřejmě velkolepá oslava u příležitosti příjezdu španělského kardinála infanta Ferdinanda, bratra španělského krále Filipa IV., do Milána roku 1633,^[6]Kardinál Ferdinand byl svým bratrem Filipem IV. vyslán po smrti královny Isabely Kláry Evženie na cestu do nábožensky rozděleného Nizozemí, aby se zde ujal vlády a upevnil postavení … Continue reading k níž Velli připravil koncept efemérní slavnostní architektury a tragikomedii Silvia. Průběh slavnosti a popis slavobrán, sochařské výzdoby mostu a náměstí před dómem jsou zaznamenány v dobovém spise, jenž nese název Racconto de gl´apparecchi fatti dalla nobilissima città di Milano nell´entrata della Reale Altezza del Ser.mo Infante di Spagna (Miláno: Filippo Ghisolfi, 1633).^[7]Rozsáhlou rešerši tohoto textu i Velliho manuskriptu tragikomedie Silvia provedla Giovanna Zanlonghi, jíž vděčíme za konzultaci. ZANLONGHI 2002, 71–130. Jakkoliv se v něm odkaz na Richelieua nevyskytuje, oslava kardinála jako nejvyššího králova pomocníka se ve výzdobě opakuje zcela logicky několikrát. Přirovnání Ferdinanda ke hvězdě po boku poledního slunce na jedné z impress Porta Ticinese^[8]Impresa CAELUM COMMUNE REMISIT vycházela z Claudiánovy oslavné řeči na Honoria a představovala slunce jako „živoucí příklad panovníků: má-li jich mnoho, jako bratrů, narozených v … Continue reading či přirovnání Španělska na jedné z impress zdobících most přes řeku Naviglio ke „krásné obloze s množstvím jasných hvězd moudrých ministrů a gubernátorů“^[9]Impresa CAELUM COMMUNE REMISIT vycházela Claudiánovy oslavné řeči na bratry Probina a Olibria, dělící si konzulát. BIDELLI 1633, 45. vyzdvihuje výsostné postavení kardinála Ferdinanda, který po boku svého bratra, španělského krále, rozjasňuje nebesa a zastiňuje všechny jeho ostatní pomocníky.  

Obdobně oslavuje jeden z Picinelliho následovníků, slavný francouzský teoretik, heraldik a člen řádu Tovaryšstva Ježíšova Claude-Francois Menestrier (1631–1705), i Ferdinandův francouzský protějšek,  kardinála Richelieu. Kapitolu „Nebe a hvězdy v devízách“ knihy La philosophie des images^[10]Landwehr 1976, pol. 515, 135. z roku 1682 uvádí mottem MENS AGITAT MOLEM, doplněným nahou picturou představující nebesa a epigramem „Je to rozum, co řídí pohyb.“ Podle Menestriera nesla tuto devízu reverzní strana medaile, ražená k poctě kardinála. Bylo ji však možné aplikovat i na všechny další významné, inteligentní a schopné pomocníky, kteří pomáhají vladařům řídit státy, podobně, jak to Vergilius použil k výkladu Boží Prozřetelnosti, která „řídí všechny věci, což vedlo pohanský lid k přesvědčení, že je duší světa“ (volný překlad BP).^[11]Menestrier v jedné části textu hovoří i o L. Vellim a odkazuje se na něj s tím, že „Otec Leonard Velli použil toto motto při pohřbu kardinála Camporiho, aby zdůraznil bdělost a … Continue reading Ačkoli Menestrier v této kapitole neuvádí přímý zdroj, ze kterého emblém převzal, je pravděpodobné, že zdrojem byl Picinelliho Mundus Symbolicus.^[12]O této skutečnosti svědčí jednak fakt, že Menestrier Picinelliho uvádí v přehledu literatury, ze které čerpal, a dále hned několik dalších emblémů, které Picinelli ve svém textu … Continue reading

Jakkoliv se nám nepodařilo dohledat medaili ani pramen zobrazující grafickou podobu medaile či mince kardinála Richelieu s mottem MENS AGITAT MOLEM, představa o ní kolovala v dobové literatuře evidentně dále.^[13]Minci nesoucí motto MENS AGITAT MOLEM neevidují ani v oddělení mincí, medailí a starožitností Francouzské národní knihovny. Za tuto informaci vděčíme Paulu Fromentovi, odpovědnému za … Continue reading Svědčí o tom například spis německého spisovatele a knižního vydavatele Johanna Friedricha Gleditsche (1653–1716) Christian Weisens Gelehrter Redner, Das ist: Ausführliche und getreue Nachricht, (…) z roku 1693, ve kterém je Richelieuova medaile s mottem MENS AGITAT MOLEM a zobrazením nebe po vzoru Menestriera a ne Picinelliho uvedena taktéž.^[14]GLEDITSCH 1693, 136. Zajímavé je, že Gleditsch Mundus Symbolicus Filippa Picinelliho mezi svými zdroji přiznává, ačkoliv v něm podle něj „většina vynálezů pochází od obskurních Akademiků, jak jsou tito Italy nazýváni, a nedělá parádu….“.^[15]GLEDITSCH 1693, 1129–1130.

K poctě kardinála Richelieu nicméně řada medailí skutečně vznikla, jejich přehled přináší grafické album Jacquese de Bie Les Familles de la France illustrées z roku 1636. Patří k nim  i mince z roku 1631 s mottem MENS SIDERA VOLVIT (Mysl točí hvězdami) a zobrazením sféry, okolo které je v kruhu několik hvězd, jimiž otáčí okřídlený Génius (duch/mysl?). K zobrazení mince autor přidává doprovodný text osvětlující i její význam: „Jmenovaný kardinál se v obdivuhodném duchu zabývá pouze ušlechtilými a vznešenými pojmy: Jeho vznešené plány (vedené pod šťastnou záštitou krále) proti cizincům a rebelům měly za hlavní cíl pouze zachování státu, cti a velikosti francouzského císařství, respektovaného přáteli a spojenci, strachu vzbuzujícího a obávaného nepřáteli“^[16]DE BIE 1636, 45. (volný překlad BP).^[17]V díle Jacqua de Bie o minci s mottem MENS AGITAT MOLEM bohužel není zmínka. Autorem této medaile  byl známý sochař a rytec Jean Warin (1604–1672), který  jednak reformoval francouzský mincovní systém, ale vytvořil i řadu prestižních medailí významných politiků své doby (slavná je zejména řada mincí Ludvíka XIV. podle návrhů J. B. Colberta). Pro kardinála Richelieu odlil Warin v roce 1640 i bronzovou bustu, důstojný protějšek Berniniho busty z mramoru (Bernini 1640, Louvre).^[18]BERNHART 1984, 95; BLUNT 1998, 210.

Menestrierův popis kardinálovy devízy MENS AGITAT MOLEM ani Warinova medaile MENS SIDERA VOLVIT  svou picturou neodpovídají Picinellimu emblému. Obě ale ve spojení s oslavou Richelieuova ducha zapadají do dobové politické alegoreze, jak je to ostatně dobře patrné i u Velliho emblémů na oslavu kardinála Ferdinanda Španělského během jeho příjezdu do Milána v roce 1633. Kyvadlo visící z nebe, které pod picturou uvádí Picinelli, se spíše dotýká samé podstaty Vergiliovy pasáže o duši pronikající celý vesmír. Kyvadlem se z matematického hlediska začal prvně zabývat Galileo Galilei, jehož podle pozdějšího žáka Vincenza Vivianiho zaujalo kmitání dlouhé závěsné lampy v interiéru katedrály v Pise – městě, kde Galilei jako mladík studoval medicínu. V průběhu své kariéry se pak oscilaci kyvadla věnoval několikrát, nejpodrobněji však v populárním spise Discorsi e dimostrazioni matematiche (1638). Vedle nesporných vědeckých kvalit byl Galileův spis nesmírně čtivý, psaný formou rozhovoru mezi akademikem Salviatim a dvěma Benátčany, Sagredem a Simpliciem. Ti se v průběhu čtyř dnů baví o nejrůznějších tématech a formou jednoduchých analogií k přírodním jevům je zpřístupňují velice širokému publiku. Oscilaci kyvadla vysvětlují na jednoduchém příkladu kamene zavěšeného na provaze, který kmitá stejnou rychlostí nezávisle na své váze – jakoby poháněn vyšší silou.^[19]GALILEO 1638, 120–121. Na základě Galileových pozorování vypracoval roku 1657, tedy o necelých dvacet let později, holandský matematik a astronom Christian Huygens (1629–1695) první hodiny pendlovky, jejichž obliba v následujících letech zachvátila celou Evropu. V době, kdy Picinelli na své encyklopedii pracoval, tak kyvadlo jako takové teprve vstupovalo na scénu.^[20]K vývoji systematického zájmu o kyvadlo viz dobové encyklopedie, např. ZEDLER 1741, sv. 27, 131. Nabízí se tedy otázka, zda se jím zabýval právě na základě tehdy populárního spisu Galileova, či svých vlastních úvah o duši jako hybateli veškerého dění. S ohledem na osobnost, jíž emblém Picinelli věnuje, by to bylo nasnadě. Kardinál Richelieu byl totiž za pevnou vůli svým duchem pohnout zemí i nebesy již za svého života veřejně kritizován. Jeden z jeho největších kritiků, francouzský jezuita Mathieu de Morgues (1582–1680), hovoří v jednom ze svých pamfletů roku 1644 následovně: „Poté co otočil Zemí, chtěl ovládnout nebesa, jak je patrné z toho, že si troufale osvojil tento symbol nebo motto: MENS SIDERA VOLVIT.“^[21]de MORGUES 1644, 125. Zajímavý je nejen kriticky laděný fiktivní epitaf kardinála, ale i popis samotné mince na str. 44.

Richelieu, celým jménem Armand Jean du Plessis de Richelieu (1585–1642) byl významným francouzským duchovním a politickým představitelem vlády krále Ludvíka XIII a jednou z nejvýznamnějších historicko-kulturních postav novověkých francouzských dějin. Narodil se 15. září 1585 v Paříži do šlechtické rodiny ve francouzském Poitou. Jeho otcem byl François du Plessis, seigneur de Richelieu, voják a dvořan, který zastával funkci velkého probošta Francie, jeho matka Susanne de La Porte byla dcerou slavného právníka. Po otcově smrti žil na zámku v Poitou. Vzdělání získal nejprve na Navarrské koleji v Paříži, kde studoval gramatiku, umění a filozofii, poté se začal po otcově vzoru připravovat na vojenskou kariéru. Roku 1584 udělil král Jindřich III. za vojenské zásluhy jeho otce Richelieuově rodině  biskupství v Luçonu. Aby byl ochráněn důležitý zdroj příjmů, který pramenil z prostředků pro církevní účely, navrhla jeho matka, aby se luçonským biskupem stal starší syn Alfons. Ten to však odmítl, a tak bylo nutné, aby mladší Armand Jean vstoupil do kléru a zaujal jeho místo. Richelieu byl tak na návrh krále Jindřicha IV. roku 1607 (v pouhých dvaadvaceti letech) vysvěcen na biskupa. Záhy byl vyhlášen reformátorem a stal se rovněž prvním biskupem, který provedl podstatné institucionální reformy předepsané Tridentským koncilem.

Kardinál Richelieu se snažil upevnit královskou moc a omezil moc šlechty, aby Francii přeměnil v silný centralizovaný stát. V zahraniční politice bylo jeho hlavním cílem kontrolovat moc habsburské dynastie ve Španělsku a Rakousku a zajistit francouzskou dominanci ve třicetileté válce poté, co konflikt zachvátil Evropu. Přestože potlačil hugenotská povstání ve Francii, uzavřel spojenectví s protestantskými státy, jako bylo Anglické království a Nizozemská republika, které mu pomohly dosáhnout jeho politických cílů, zejména pak v otázce upevnění politického postavení Francie v Evropě.^[22]K mládí a politickému vzestupu kardinála Richelieu viz KNECHT 2002, 9–15.

Kardinál Richelieu byl rovněž významným mecenášem umění. Byl autorem různých náboženských a politických děl (především svého Politického testamentu) a posílal do zahraničí své agenty, pověřené hledáním a shromažďováním knih a rukopisů pro budování mimořádně obsáhlé knihovny, o níž ve své závěti uvedl – a odkázal ji plně financovanou Armandu Jeanu de Vignerot du Plessis, svému pravnukovi – , že má sloužit nejen jeho rodině, ale má být v pevně stanovených hodinách otevřena i pro učence (jen rukopisů bylo asi 900 a byly vázány jako kodexy v červeném Maroku s kardinálovým erbem). Knihovna byla v roce 1660 převedena na Sorbonnu. Financoval mimo jiné také literární kariéru mnoha spisovatelů. Byl milovníkem divadla, které v té době nebylo považováno za váženou formu umění (součástí jeho pařížské rezidence Palais-Cardinal bylo soukromé divadlo Grande Salle). Richelieu byl také zakladatelem a mecenášem Francouzské akademie, přední francouzské literární společnosti.^[23]Tato instituce existovala již dříve neformálně, v roce 1635 však kardinál Richelieu získal pro tento orgán oficiální patent. Académie française má čtyřicet členů, propaguje … Continue reading

O významné politicko-kulturní kariéře kardinála Richelieu, která jeho mimořádnou popularitu přenesla z prostředí Francie do dalších míst Evropy, svědčí rovněž zmínka o jeho postavě v encyklopedii Mundus Symbolicus. Picinelli ve výkladu  emblému s odkazem na svého současníka, jezuitu Leonarda Velliho píše, že Velli takto zpodobnil nejvyšší autoritu kardinála jako významného královského pomocníka pověřeného důležitým úkolem vladaře (Ludvíka XIII.) a rovněž schopného činitele, který je doslova „schopen přiložit paže k dílu, kterým vykoná úkol a během svého konání prokáže svou dobrou mysl“. Tento výrok Picinelli opírá o citát římského historika a vojáka Velleia Patercula (…):  „Velcí a významní mužové přibrali velké pomocníky k řízení vlastní moci, štěstí nebo jmění“ (volný překlad MM). Velleius Paterculus (asi 19 př. Kr. – asi 30 po Kr.) byl římský senátor, voják a historik. V mládí sloužil ve východních římských provinciích coby vojenský tribun, později byl zaznamenán v Germánii, tentokrát již s hodností praefectus castorum. Po návratu do Říma byl zvolen questorem, v roce 15 n. l. pak na návrh císaře Augusta a z rozhodnutí císaře Tiberia vykonával (spolu se svým bratrem) vysoký úřad praetora.^[24]MOUCHOVÁ 2013, 8–11. Svou „historii“ věnoval Velleius Marcu Vinciovi (konzulem roku 30 n. l.), sňatkem spřízněnému s císařem Tiberiem. Dílo je rozděleno do dvou knih, první, výrazně kratší, slouží spíše jako předmluva a popisuje události následující po Trojské válce,^[25]Není ovšem jisté, kde přesně autor započal své vyprávění, jelikož úvod díla se nedochoval. Mohl tedy uplatnit i teorii translatio imperii, popisující sled světovládných říší, … Continue reading druhá je členěna do 131 kapitol počínaje Punskými válkami a konče vnitropolitickým děním autorovy současnosti, kde je Tiberiova vláda představována jako vrcholná etapa dějin.^[26]MOUCHOVÁ 2013, 22. Velleius během svého života poznal systém římské organizace na mnoha jeho úrovních a musel si tudíž být dobře vědom nutnosti spolupráce v rámci přísné hierarchie, na níž uspořádání impéria spočívalo. Ač tedy doba Římské republiky, dokonale správně rozvrstvené mezi lid, dávno minula (většinu svého života Velleius prožil za vlády Augusta, prvního skutečného císaře), stále ještě demokraticky uspořádaná společnost předpokládala vzájemnou spolupráci vyšších a nižších orgánů, resp. jejich zástupců, významných mužů, o nichž Paterculus v roli historika hovoří. Spojitost s Piccinelliho „významnými muži“ je ostatně patrná v celém specifické podobě díla, které je vedle chronologického líčení také určitou přehlídkou či dokonce galerií významných postav, jež Velleius představuje takřka divadelním stylem: „Zajímavá není jen sama charakteristika jednotlivé postavy, zajímavý je již způsob jejího uvedení na scénu. První zmínka o ní se v toku vyprávění často objeví dříve, než o ní Velleius začne vyprávět soustavně, a to v souvislosti s jinou individualitou té doby. Velleius tak dopředu signalizuje spojitost osudu obou osobností a naznačuje i směr, kterým se jeho vyprávění bude ubírat.“^[27]MOUCHOVÁ 2013, 18. Nejlepším příkladem onoho muže, jehož si pro spolupráci vybral jiný vysoký činitel, je sám Marcus Vinicius, zvolený do funkce konzula samotným císařem Tiberiem. 

Zvláštní pozornost si pak zaslouží fakt, že na rozdíl od emblémů jiných si Piccinelli v tomto případě pro podporu své myšlenky vybral dva autory, jež bychom mohli téměř označit za současníky – Vergilius umírá v témže roce, ve kterém pravděpodobně přichází na svět Velleius. Oba autoři navíc vycházejí z podobného kulturního prostředí, Vergilius zažil nástup vlády prvního císaře po dlouhém období válek a politické nestability, Paterculus pak v blízkosti císařů, velkých významných mužů, prožil celý život. Pomyslný most mezi oběma autory netvoří pouze časová souslednost, nýbrž i některé literární prvky; konkrétně závěr chvalozpěvu na císaře Tiberia, kterým Velleius vystupuje z role historika a stává se na čas panegyrikem či přímo básníkem, se Vergiliovu stylu zjevně podobá.^[28]Ačkoli ještě markantnější podobu spatřuje badatel Ulrich Schmitzer s verši Ovidiovými. MOUCHOVÁ 2013, 23.

Posledním z autorů, o jehož dílo se Picinelli opírá při svém výkladu emblému MENS AGITAT MOLEM, je helénistický židovský filozof Filón Alexandrijský (kolem 25 př. Kr. – kolem 50).^[29]K životopisu Filóna Alexandrijského viz Embl.: I/I/9. Jde o autora, z jehož děl Picinelli cituje při popisu svých emblémů hned v několika případech, a proto se s ním  setkáváme opakovaně. V tomto případě jde o citaci z  díla De Creatione Principis,^[30]FILÓN 1613, 558–566.  kapitolu O ustanovení zástupců, kterou Filón rozvedl téma Spravedlnosti. Ta je jako hlavní z ctností součástí poslední ze čtyř Filónových knih pojednávajících o hlavních židovských zákonech vyplývajících z Mojžíšova Desatera. Filón zde  spojil jak židovskou tradici, tak teorii a praxi svých současníků.^[31]Veskrze moderní Filónův přístup dokládají jeho postřehy k řeckému a římskému právu. Podrobně viz: FILÓN 1910, 3–8. V citátu z této kapitoly  uvádí, že: „Jeden člověk nestačí, byť by byl bystrý, zároveň silný tělem a také silný duchem, v takové záplavě činností a množství, zatímco každodenně přicházejí další možnosti a nabalují se na ty původní, proto je nutné přibrat vyvolené muže, kteří jsou dobří a význačného rozumu, inteligence, odvahy a zbožnosti a jsou nezkažení a především jsou nepřátelští vůči zpupnosti“, a k tomu dále dodává, že „takoví muži jsou nejvíc vhodni k tomu, aby svou pomocí dokázali pozvednout svého vladaře/pána (Princeps)“^[32]Filón De Creatione Principis viz s. 560; FILÓN 1910, 295/§170. (volný překlad MM). Z následujících pasáží Filónova textu pak zaujme především důraz, který klade na vzájemnou rovnost mezi lidmi.^[33]HADAS-LEBEL 2019, 215–219. Zástupce vladaře by se tak měl věnovat rozhodování v záležitostech významných lidí, zatímco on sám pak sporům chudých s mocnými, pro které je jejich „soudce jedinou nadějí na ochranu před nesnesitelným utrpením.“^[34]FILÓN 1910, 296/§173. (volný překlad DLŠ) 

Zda se této výzvy držel i protagonista našeho emblému, kardinál Richelieu, je pochopitelně otázkou. Ideální vládce ve Filónově podání byl Picinelliho pojetí ctnostného panovníka dozajista blíže. 

Autoři:

Bojana Popatanasovská
Vojtěch Frei

Literatrua:

• BERNHART 1984 — Max BERNHART: Medaillen und Plaketten. Ein Handbuch für Sammler und Liebhaber. Mnichov: Klinkhardt&Biermann, 1984
• BLUNT 1998 — Anthony BLUNT: Art and Architecture in France 1500–1700. Londýn: Yale University Press, 1998
• FILÓN 1910 — Philos Werke II. Schriften der jüdisch-hellenistischen Literatur in deutscher Übersetzung, přel. ed. Leopold Cohn. Vratislav 1910
• HADAS-LEBEL 2019 — Mireille HADAS-LEBEL: Filón Alexandrijský : myslitel v židovské diaspoře. Praha: OIKOYMENH, 2019
• KNECHT 2002 — Robert Jean KNECHT: Richelieu. Litomyšl, Paseka 2002
• MOUCHOVÁ 2013 — Bohumila MOUCHOVÁ: Předmluva, Dvojí pohled na římské dějiny. In: Velleius PATERCULUS a FLORUS: Dvojí pohled na římské dějiny. Praha 2013
• SOMMERVOGEL 1898 — Carlos SOMMERVOGEL: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus. Bibliographie Tome VIII Thor-Zype. Paris 1898
• SVOBODA 1973 — Ludvík SVOBODA: Encyklopedie antiky, Praha 1973
• VERGILIUS 1933 — Publius VERGILIUS MARO: Aeneis. Přeložil Otmar Vaňorný. Praha 1933
• ZANLONGHI 2002 — Giovanna ZANLONGHI: Teatri di formazione: actio, parola e immagine nella scena gesuitica del Sei-Settecento a Milano. Miláno 2002

Prameny:

• BIDELLI 1633 — Giovanni Battista BIDELLI: Racconto de gl‘ apparecchi fatti dalla nobilissima citta di Milano nell‘ entrata della Reale Altezza del ser.mo Ferdinando, Infante di Spagna. Miláno: Filippo Ghisolfi 1633
• DE BIE 1636 — Jacques DE BIE:  Les Familles de la France illustrées. Paris 1636
• FILÓN 1613 — Philo Alexandrius FILÓN: De creatione principis. In: Omnia quae extant opera. Ženeva/Colonia Allobrogum 1613
• GALILEI 1638 — Galileo GALILEI: Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno à due nuoue scienze attenenti alla mecanica & i mouimenti locali, del signor Galileo Galilei linceo, … con vna appendice del centro di grauità d’alcuni solidi. Leiden/Leida: Elsevirius 1638
• GLEDITSCH 1693 — Johann Friedrich GLEDITSCH: Christian Weisens Gelehrter Redner, Das ist: Ausführliche und getreue Nachricht, (…). 1693
• MENESTRIER 1682 — Claude-François MENESTRIER: La philosophie des images: composée d’un ample recueil de devises, & du jugement de tous les ouvrages qui ont êté faits sur cette matiere. Paris 1682
• de MORGUES 1643 — Mathieu de MORGUES: Pièces curieuses, en suite de celles du sieur de S. Germain, contenant plusieurs pièces pour la deffence de la reyne mère du roy Tres-Chrestien Louys XIII et autres traitez d’Estat sur les affaires du temps depuis(…). Antverpy 1643
• RACCONTO 1643 — RACCONTO: dell’esequie fatte in Cremona all’eminentissimo signor cardinale Pietro Campori, vescouo d’essa città. Cremona 1643
• SPIEGATIONE 1643 — delli due portoni eretti dalla Città di Cremona. Nella solenne entrata dell’Illustrissimo, & reuerendissimo signore, il sig. Francesco Visconte vescouo d’essa città. Necessaria per l’intelligenza delle statue imprese, & altri concetti figurati. Cremona 1643
• VELLEIUS 1607  — VELLEIUS Paterculus: Velleius Paterculus cum animadversionibus Justi Lipsii, quas postremùm auxit & emendavit. Antverpy 1607
• VERGILIUS 1643 — Publius VERGILIUS Maro: Aeneidos. In: Bucolica, Georgica, Aeneis. Accesserunt argumenta, & opuscula omnia eidem adscripta. Eiusque vita ex Probo, Donato, Seruio, alijsque collecta. Romae 1643
• ZEDLER 1741 — Johann Heinrich ZEDLER: Grosses Vollständiges Universal-Lexicon. Bd. 27. Halle, Lipsko 1741