I/I/02 NIHIL EXTRA

Motto: NIHIL EXTRA (P. P. Bombino: Vestigium gymnasii, 1615 – emblém pro kardinála Scipiona Borghese; F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Nihil extra; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Nihil extra)

Pictura: Nebe

Epigram: Immensitas Divina (S. Isidorus – De Summo Bono, I. Kniha, II. Kapitola, s. 2, 1492 Leipzig); Jovis omnia plena (Publius Vergilius Maro – Bucolica, Georgica et Aeneis, s. 10, 1580 Benátky)

---

Summary / Resumé CZ, ENG: 

NIHIL EXTRA je emblémem, který Picinelli vztahuje k osobnosti kardinála Scipiona Borgheseho. Motto s picturou znázorňující nebe demonstrují majestát kardinálovy velkolepé duše. To dále rozvinul citáty dvou autorů, sv. Isidora a Publia Vergilia Mara, které ilustrují immensitas Divina (nesmírnost Boha), a to jak v křesťanském, tak pohanském pojetí.

---

NIHIL EXTRA is an emblem that Picinelli relates to the personality of Cardinal Scipione Borghese. Together, the motto and the pictura, which represents heaven, demostrate the cardinal’s intellectual omnipresence. He further developed this with quotations from two authors, St. Isidore and Publius Vergilio Mara, which illustrate the immensitas Divina (divine greatness), both in Christian and pagan conceptions.

---

I/I/02

Druhým emblémem první kapitoly s mottem NIHIL EXTRA (nic mimo) Picinelli rozvinul emblém oslavující římského kardinála Scipiona Borghese, jenž je prvním ze souboru třiadvaceti emblémů třetí části spisu jezuitského kněze Pietra Paola Bombina Vestigium gymnasii, dedikovaného roku 1615 tomuto slavnému mecenáši umění a mocnému nepotovi Pavla V.^[1]PRAZ 1964, 280; FESTANTI 2021, 20; LANDWEHR FISP 1976, 170. Velikost Scipionova ducha Bombino přirovnal k zobrazení nebe a poeticky ho oslavil ódou, v níž jej vyzval, aby se s důvěrou ve své síly odhodlal „přistoupit k žezlům světa […] Neboť duše velkého vůdce je, podle mého mínění, jako (pozn. překladatele) nebe.“^[2]BOMBINO 1615, 130. Ve svých gratulacích jej zároveň svěřil pod ochranu Magnanimitas (šlechetnosti), personifikované okřídlenou ctností, kráčející po oblacích a nesoucí před sebou oheň lásky.^[3]BOMBINO 1615, 100. V navazující prosbě se k ní navíc obrací s naléhavou prosbou o podporu „mladíka zabarveného svatým městem Tyros (tedy mladého Scipiona v purpurovém plášti kardinála – pozn. překladatele), aby následoval velkého strýce […] a aby uváděl do spravedlivého souladu to, co bere do své moci a vládl nad tím svým rozkazem.“ K pochopení a správnému výkladu těchto veršů je nutno alespoň v krátkosti načrtnout životní osudy hlavního protagonisty našeho emblému.

Scipione Caffarelli-Borghese se narodil 1. září roku 1576 v Arteně v Římě otci Francescovi Caffarellimu a matce Ortensii Borghese, sestře Camilla Borghese, pozdějšího papeže Pavla V. Kvůli finančním problémům otce se o jeho vzdělání zasloužil jeho strýc, díky němuž studoval filozofii na Collegio Romano v Římě. Následně získal i doktorát práv na univerzitě v Perugii. Když byl roku 1605 jeho strýc zvolen papežem, stal se Scipione kardinálem a získal právo užívat erb i jméno rodu Borghese. Rodový erb tvořil dělený štít s černým orlem ve zlatém poli ve vrchní půli a se zlatým drakem v modrém polive spodní půli. Orel jako vládcovský symbol Dia či Jova reprezentoval papeže, drak jako symbol Pallas Athény či Minervy a moudrosti pak kardinála-synovce.^[4]FLEMMING 1996, 224. Symbolický význam heraldických figur a jejich konkrétní umístění ve štítě tak věrně reflektovalo postavení obou mužů v rámci církevní hierarchie a jejich vzájemný vztah.^[5]Na možnost zmíněné interpretace erbu poukazují převážně dobové panegyriky; společnosti známější a pro vnímání kardinála Borghese veřejnými kruhy důležitější bylo … Continue reading Scipione se totiž stal pro Pavla V. tzv. kardinálem-synovcem,^[6]Funkce kardinála-synovce byla zrušena až roku 1692 bulou Romanum decet pontificem Inocence XII., který tak nepotismus postavil mimo zákon. HILL 1998, 45–46. zastával  pozici papežského sekretáře a vedoucího římské kurie. To mu poskytlo nesmírnou moc, a stal se tak faktickou hlavou vatikánské vlády.^[7]Typický znak nepotismu. Kardinál Borghese se hlavou vatikánského státu stal na 16 let. VVysoké postavení s sebou však neslo i nechvalně známou praxi kardinálů-synovců, kteří převáděli jim svěřené peníze církve na své – vlastního potomstva schopné – příbuzenstvo.^[8]V případě rodu Borghese se dědicem majetku a pokračovatelem světské dynastie rodu stal Marcantonio (vnuk bratra Pavla V.), který se sňatkem s Camillou Orsini stal baronem. REINHARDT 2017, … Continue reading Řadě rodinných příslušníků navíc Scipione dopomohl k výnosným pozicím^[9]Oba bratři papeže, Scipionovi další strýcové, Giovanni Battista a Francesco získali velmi výnosný post kastelána Andělského hradu a dozorce ve čtvrti Borgo. REINHARDT 2017, 605.a utkal kolem sebe a „svého“ papeže hustou síť klientelismu. Díky tomu, ale i díky vlastnímu obratnému hospodaření^[10]Podrobnou analýzu majetku, financí a sociálního vzestupu kardinála provedl Volker Reinhardt, který dospěl k překvapujícím zjištěním: Tak například roku 1612 činil kardinálův … Continue reading se záhy stal jedním z nejlépe placených mužů v tehdejší Evropě.^[11]HILL 1998, 39. Vedle hromadění rodových venkovských statků a usedlostí,^[12]Na nákup venkovských statků a usedlostí určených pro rodinu Scipione zaplatil téměř 920 000 scudi. Patřila sem města jako Monte Compatri, Monte Porzio, Morlupo, Monte la Guardia, … Continue reading budování či zvelebování soukromých rezidencí v Římě investoval Scipione, tak jako mnozí kardinálové-synovci před ním, i do církevních staveb a jejich vybavení. Řada slavných římských staveb – na prvním místě dóm sv. Petra, jejž se Pavlovi V. podařilo dokončit – tak dodnes na svých fasádách nesou hrdě jméno a erb rodu Borghese. V tomto kontextu papež se svým synovcem tvořili jeden mechanismus, jejž spojovalo odhodlání účinně vládnout a zajišťovat prosperitu svému rodu.^[13]Během tří let se tak z kardinála Borghese stal největší majitel půdy v oblastech jižně od Říma. HILL 1998, 38.

Hned z počátku své kariéry papežova sekretáře se Scipione zasloužil za doporučení svého strýce o dokončení oratoří v kostele S. Gregorio Magno,^[14]Slavný benediktinský klášter založený Řehořem Velikým 575–581 v rodinném domě; od 1573 Kamaldulští): dostavbou oratoří mezi lety 1607–1609 byl pověřen architekt Flaminio Ponzio; … Continue reading přičemž tímto úkolem pověřil svého dvorního architekta Flaminia Ponzia^[15]Flaminio Ponzio (1560–1613) – italský pozdně renesanční a manýristický architekt, tvořící v Římě ve službách papeže Pavla V., pro kterého navrhl kapli Cappella Paolina v Santa … Continue reading a freskovou výzdobu svěřil svému oblíbenému malíři Guido Renimu.^[16]Guido Reni (1575–1642) – významný italský barokní malíř, představitel boloňské školy. Kromě Boloni byl činný také v Římě, a to např. ve službách Pavla V. a kardinála-synovce … Continue reading Fasádu kostela zhotovil Giovanni Battista Soria,^[17]Giovanni Battista Soria (1581–1651) – římský architekt, který pracoval pro kardinála Borghese. Vytvořil fasády výše zmíněného kostela S. Gregorio Magno (1629–1633) a kostela S. … Continue reading který  je také autorem fasády kostela S. Maria della Vittoria, kardinálem též spolufinancovené.^[18]Během rekonstrukce kostela, financované samotnými karmelitány, byla objevena antická socha Hermafrodita, která velice zaujala kardinála Borghese. Karmelitáni se tak rozhodli ji kardinálovi … Continue reading Druhou církevní zakázkou byla přestavba kostela S. Sebastiano fuori le mura,^[19]Zbudovaná bazilika v 1. pol. 4 st. na místě, kam byly v roce 258 uloženy ostatky sv. Petra a Pavla. Přestavbou v 17. st.  kardinál Borghese pověřil Flaminia Ponziho (1607–1613), po … Continue reading po které následovala řada dalších investic do významných svatostánků v Římě.^[20]Kostel S. Crisogono, Caffarelli Cappella v S. Maria sopra Minerva ad.

Z profánních staveb v Římě vlastnil kardinál Scipione Borghese městský palác Palazzo Pallavicini-Rospigliosi na Colle Quirinale s malým zahradním Casinem a zejména slavnou Villu (Casino) Borghese na Monte Pincio. O osobnosti kardinála Borghese je známo, že byl velkým milovníkem a mecenášem umění. Sbíral díla velikánů umění, jako byli Tizian, Raffael, Veronese, a podporoval hned několik významných současníků, k jakým patřili Caravaggio, Domenichino nebo Gian Lorenzo Bernini, jehož de facto objevil.^[21]Bernini pro něj vytvořil slavné mytologické scény (Aeneas, Anchises a Askanios, Únos Proserpiny, Apollo a Dafné, David) a také dvě kardinálovy mramorové busty, ke kterým existují … Continue reading I přesto byl jeho mecenát dlouhou dobu považován pouze za okázalou sebeprezentaci papežského nepoty bez skutečného zájmu o obsah umění a zejména bez intelektuálních ambicí, a to zvláště ve srovnání s Maffeem Barberini, pozdějším papežem Urbanem VIII.^[22]FLEMMING, 1996, 178-179. Teprve nedávno provedený rozbor ideového konceptu freskové výzdoby Vily Borghese od Francesca Albaniho ukázal, že se Scipione obklopoval i řadou literátů, jež nejenže finančně podporoval, ale jejichž díla i dobře znal.^[23]Scipione měl blízký osobní vztah ke Stefanu Pignatellimu, členu římské vysoce intelektuální společnosti Accademia degli Umoristi, který mu zprostředkoval kontakt s jejími dalšími … Continue reading Lze tedy předpokládat, že si jeho intelektu řada z nich cenila a svou měrou přispěla k jeho reprezentaci vzdělaného a uměnímilovného mecenáše. Vedle dedikací na fasádách, programů nástěnných maleb či námětů soch to byly především oslavné texty a věnování, díky nimž se nám Scipione Borghese dnes jeví v přinejmenším srovnatelném světle jako učený Maffeo. Není tedy divu, že byl ve své době přirovnáván k samotnému Apollónovi, bohu slunečního jasu, umění a věd: jeden z Apollových přídomků, Musagetos (tj. vedoucí skupiny múz), totiž velice přesně odpovídal této jeho pozici mecenáše a sponzora literátů, básníků pak především.^[24]FLEMMING 1996, 234. Přímo byl kardinál za Apollóna označován v soudobých panegyricích, to jest oslavných textech zakládajících se na srovnávání opěvované osoby s významnými osobnostmi antiky či právě antickými božstvy.^[25]Jako o Apollonovi se o něm ve své básni zmiňuje básník Scipione Francucci, další z literátů pro kardinála píšících, Ludovico Leporeo, jej v jedné z básní přímo jako Apollona … Continue reading Spojitost s apollónským kultem se promítla rovněž do  umění výtvarného, nejvýrazněji pak do proslulé Reniho fresky Aurory v městském paláci kardinála,^[26]Freska je datována do let 1613–1614, nachází se v Casino dell‘ Aurora v Palazzo Rospigliosi v Římě. WITTKOVER 1975, 84. jjiž lze v tomto kontextu chápat jako oslavu vlády rodu Borghese coby éru vlády bohyně Aurory a v širším významu jako zobrazení Zlatého věku.^[27]Spojitost podtrhuje přítomnost skupiny Hodin či Múz doprovázejících vůz triumfujícího Apollóna. Důležitost námětu pro prezentaci vlastní svrchovanosti pak dokládá také skutečnost, … Continue reading Emblém NIHIL EXTRA, jímž P. P. Bombino zahájil řadu ód na kardinálovy ctnosti, se tak mohl jevit, a to nejen Picinellimu, i v poněkud širším pojetí: „Zdalipak vnímáš, že mysl nebeské hrudi, která vše řídí, se zmocnila všeho od západu až ke kolébce zlatého světla.“^[28]BOMBINO 1615, 129. (volný překlad MM) 

V této souvislosti stojí za zmínku, že emblém NIHIL EXTRA se v 17. století stal předmětem polemiky o možnosti obsáhnout veškeré vědění a umění. Jacob Daniel Ernst (1640–1707), evangelický teolog a polyhistor působící v durynském Altenburku pod pseudonymem Ehrenhold, se v roce 1688 ostře postavil proti tomuto emblému, jímž měli římští mniši naznačit, „že svou myslí obsáhnul veškeré umění a vědu“.^[29]ERNST 1688, 622. Namísto toho měli podle něj užít emblém PLUS FUMI, QUAM LUCIS (Více kouře, méně lesku), který – ačkoliv jej Ehrenhold vztahoval k pokoře vůči množství dosažitelného vědění – by se náramně hodil i pro kritiky nákladného a skvostného života všech barokních prelátů se Scipionem Borghese v čele.

V Picinelliho pojetí se však emblém vztahuje pouze k velikosti Scipionova ducha (animi magnitudo), což je zřejmé z paralely k boží nesmírnosti (Immensitas Divina), kterou ilustruje citacemi ze spisů dvou významných autorů pozdního starověku a raného středověku. Tím prvním je španělský učenec a klerik Isidor ze Sevilly (560–636).^[30]Jinak nazýván také Isidor Sevillský či Isidor z Hispalis. Isidorovo vyučení i působení se koncentrovalo plně v oblasti Španělska, konkrétně pak v Seville, kam přesídlila jeho rodina v polovině šestého století z města Carthaginiensis. V Seville nastoupil mezi rokem 590 a 601 na metropolitní stolec a na více než tři desetiletí se stal tamním arcibiskupem. Během tohoto období se mimo jiné dožil obrácení Vizigótů z arianismu ke katolickému křesťanství (587/589) a jako nejstarší úřadující metropolita a předsedající 4. koncilu v Toledu (633) napomohl zásadním způsobem k reorganizaci a zapojení katolické církve do vizigótského království.^[31]DROBNER 2011, 674–675.Ze všech Isidorových děl jsou svým významem a přínosem známá především dvě zásadní díla raně křesťanské literatury. Prvním je spis Etymologiae, ve kterém v celkem dvaceti knihách pojednává o veškerém vědění své doby, a to jak o jazykovém, historickém či kulturním, tak rovněž o přírodovědném či teologickém. Dalším je teologický spis Sententiae a se vší pravděpodobností jde o spis nesoucí také název De Summo Bono. Jde o komplementární dílo k Etymologiím, jež vychází z  Moralií církevního otce Řehoře Velikého a jde o jeho nejznámější dílo teologického charakteru. Spis je rozdělen do tří částí – dogmatika, spiritualita a morálka – a obsahuje náboženskou etiku pro vizigótské křesťanství, které bylo od Isidorovy doby pevně svázáno s existencí státu.^[32]Tamtéž 677–678. První, dogmatická část představuje doktrinální tvrzení katolické víry. Další dvě knihy rozvíjejí morální zásady a správné chování nezbytné k dosažení věčného spojení s Bohem, a tedy nejvyšším dobrem – summum bonum –, které je předmětem prvního tvrzení víry v první knize.^[33]Dílo představuje obdivuhodně celistvý pohled na víru a jednání, rozvíjí vztah mezi intelektuálním a morálním, individuálním a společenským životem věřícího křesťana, to vše v … Continue reading

Právě toto dílo je pro náš emblém podstatné, neboť z něho pochází citát, který Picinelli ve výkladu NIHIL EXTRA uvádí. V tomto citátu, který se nachází ve druhé kapitole první knihy tohoto díla, hovoří sv. Isidor o tom, že nemáme smýšlet o Bohu, jako by byl ve všem obsažen nějakým poměrem, v malých věcech málo, v těch velkých naopak mnoho, nýbrž že je obsažený ve všem stejným poměrem, jako je všechno obsaženo v něm.^[34]Viz Isidorus – De Summo Bono, Liber I. 1495 Druhá kapitola první knihy pojednává o tom, že „…Bůh je nesmírný a všemocný” (volný překlad) a jde nejspíše o úvod do základních a … Continue reading Dále dodává, že „[…] všemohoucnost božího majestátu uzavírá vše svou mocí a nikdo není schopen najít přístupnou cestu vyhnutí se této všeobjímající moci, protože on sám kolem sebe vše svazuje a vše je v moci božského soudu pevně sevřeno“.^[35]Tamtéž. (volný překlad MM).

Ačkoli neznáme přesné vydání Isidorova díla, s nímž Picinelli pracoval (v průběhu středověku i raného novověku byl spis hojně vydáván), je zřejmé, že citátem z něj vhodně rozvedl podstatu emblému NIHIL EXTRA. Díky tomu názorně demonstroval všudypřítomnost a všeobsáhlost boží přítomnosti, která je uvnitř něj samotného, stejně jako je on uvnitř všeho ostatního. Picinelli dále uvádí, že i „[…] samotní pohané měli toto učení objevené“. V této souvislosti stojí pak za zmínku i to, že již sv. Isidor pokládal pohanské vědění za hodné poznání a zpracoval je encyklopedickou formou společně s učením křesťanské církve.^[36]ZACHOVÁ 1988, 7–8. Samotný závěr kapitoly a výklad emblému je navíc zakončen odkazem na římského básníka Publia Vergilia Mara (70–19 př. Kr.). Citát „Jovis omnia plena“ (všechny věci jsou plné Jova) pochází z Vergiliova raného díla Bucolica – Zpěvy pastýřské (cca 41–38 př. Kr.). Jde o sbírku tzv. pastorálních idyl, dnes nazývaných eklogy.^[37]V nich se Vergilius mimo jiné pokusil vyjádřit hold svým přátelům Pollionovi a Gallovi a stylově v básních rovněž navazuje na idyly řeckého básníka Theokrita (cca 300–260 př. Kr.). … Continue reading
Třetí ekloga, v níž se nachází zmíněný citát „Jovis omnia plena“, je rozdělena do dvou částí a představuje klání dvou pastýřů z Mantovy, mladého Menalkase a Damoetase, o přízeň krásné Nary. Rozhodčím tohoto klání, je Palaemon. Samotný citát pak vysloví v úvodu popisu jejich souboje  starší z nich, Damoetas, který  utkání začíná a na kterého pak reaguje jeho sok, Menalka.
Přestože ani v tomto případě neznáme konkrétní vydání, se kterým Picinelli pracoval, nemůže být ani zde náhodou, že se Picinelli rozhodl ukončit svůj text tímto citátem, který příhodně odráží popis a význam samotného emblému NIHIL EXTRA.

Zatímco však jeho pictura není v grafické podobě dochována – a snad ani nikdy neexistovala –, Picinellim zvolený citát z Vergilia si jako motto pro svůj emblém JOVIS OMNIA PLENA zvolil holandský emblematik Roemer Vischer a doprovodil jej picturou zobrazující káď naplněnou vodou, do které ruka zjevující se z oblak noří prázdnou nádobu či láhev.^[38]Roemer Visscher (1547–1620) byl úspěšný holandský obchodník a spisovatel holandského zlatého věku. Byl specialistou na epigram, ale psal také emblematické spisy. Příkladem jsou jeho … Continue reading V popisu emblému hovoří a odkazuje k božské všudypřítomnosti, která v podobě vzduchu naplňuje lahvičku, jež se díky tomu nenaplní vodou. Tento emblém tak lze považovat za příhodné doplnění emblému NIHIL EXTRA, který rovněž poukazuje na boží všudypřítomnost.
Picinelli tak při popisu tohoto emblému používá dva citáty – oba mají společnou božskou, všeobjímající velikost, jeden je však textem křesťanským, druhý pohanským. Oběma se nicméně snaží rozšířit emblém odkazující ke zmiňovanému mecenáši umění, kardinálu Scipione Borghese, jehož velkolepá duše – slovy P. P. Bombina – se podobá nebesům, které se nad naším světem klenou.

Autoři textu: 

Vojtěch Frei
Jana Mafková
Bojana Popatanasovská 

Seznam literatury:

• DROBNER 2011 — Hubertus R. DROBNER: Patrologie: Úvod do studia starokřesťanské literatury. Praha 2011
• FESTANTI 2021 — Maurizio FESTANTI: Bibliotheca symbolica. I libri di emblemi e di imprese della Biblioteca Panizzi. Sec. XVI–XVII. Comune di Reggio Emilia: Biblioteca Panizzi 2021
• FLEMMING 1996 — Victoria von FLEMMING: Arma Amoris: Sprachbild und Bildsprache der Liebe; Kardinal Scipione Borghese und die Gamäldezyklen Francesco Albanis / Victoria von Flemming. Mainz am Rhein, 1996
• HILL 1998 — Michael HILL: Cardinal Scipione Borghese’s Patronage of Ecclesiastical Architecture, 1605–1633 (disertační práce na filozofické fakultě Univerzity v Sydney). Sydney 1998 
• LANDWEHR 1972 — John LANDWEHR: German emblem books 1531–1888. Amsterdam 1972
• PAVIOLO 2013 — Maria Gemma PAVIOLO: I Testamenti dei Cardinali: Scipione Caffarelli Borghese (1576–1633). Morrisville, NC 2013
• PRAZ 1964 — Mario PRAZ: Studies in seventeenth-century imagery. Roma 1964 
• REINHARD 1974 — Wolfgang REINHARD: Papstfinanz und Nepotismus unter Paul V. (1605–1621) : Studien und Quellen zur Struktur und zu quantitativen Aspekten des päpstlichen Herrschaftssystems. Svazek 1. Sttutgart 1974
• REINHARDT 1984 — Volker REINHARDT: Kardinal Scipione Borghese (1605–1633) : Vermogen, Finanzen und sozialer Aufstieg eines Papstnepoten. Tübingen 1984
• WISHART 1997 —  David WISHART: Já, Vergilius. Ostrava 1997
• WITTKOWER 1975 — Rudolf WITTKOWER: Art and Architecture in Italy 1600 to 1750. Norwich 1975
• ZACHOVÁ 1998 — Irena ZACHOVÁ: Předmluva – Isidor ze Sevilly: Etymologiae IX. Praha 1998

Prameny:

• BOMBINO 1615 — Pietro Paolo BOMBINO: Vestigium gymnasii quod in Romano Societ. Iesu collegio amplissimo. Principi Scipioni. Card. Burghesio Romanae. Olim. Musae. Dedicarunt rudem eius delineationem eidem principi offert Paulus Bombinus eiusdem societatis sacerdos. Řím 1615
• ERNST 1688 — Jacob Daniel ERNST: Des Gott- und Tugendliebenden Ehrenholds Zufällige/ darneben aber nutz- und erbauliche Gedancken/ Reden und Andachten/ Von allerhand guten und sonderbaren Materien. Helmstädt: Lüderwald 1688
• ISIDORUS 1495 — S. ISIDORUS: De summo bono libri tres Sancti Isidori, Hyspaliensis Episcopi. Leipzig 1492
• VERGILIUS 1580 —  Publius VERGILIUS MARO: Buc. Geor. Aeneis P. Virgilii Maronis Mantuani doctiss. virorum notationibus illustrata opera et industria Io. A. Meyen Bergizomii Belgae. Benátky 1580
• VISSCHER 1614 — Roemer VISSCHER: Sinnepoppen. Amsterdam 1614