Bibliografie Picinelli
V rámci Bibliografie Picinelli jsme se snažili vybrat dobová vydání knih a publikací, které kazatel Filippo Picinelli při psaní své emblematické příručky mohl mít při ruce a čerpat z nich. Některé příklady literatury byly k vyhledání jednoduché, neboť vyšly jen jednou, a to například v rámci slavnostní příležitosti jako byly pohřby a svatby. Mnohdy ale vycházely opakovaně, a proto jsme se snažili vybrat taková dobová vydání, která Filippo Picinelli alespoň mohl držet v rukou.
Máte-li připomínku k některému z publikovaných vydání, pomozte nám seznam aktualizovat a napište nám.
A
Alexandr IV. (1185 nebo 1199–1261) – 181. papež katolické církve (v úřadu 1254–1261). Kardinálem jmenován svým strýcem papežem Řehořem IX., pocházejícím rovněž z rodu Conti. Papežem zvolen v Neapoli per compromissum v době mocenských bojů mezi stolcem sv. Petra a Svatou říší římskou, často nejednotnou ve věci nároků na post císaře. Ve sporech o trůn Říše podporoval posledního Štaufa Konradina proti jeho strýci Manfredovi, v době mezivládí pak Viléma Holandského. Ze svého úřadu incioval křížovou výpravu proti mongolským nájezdníkům, v posledních letech se snažil o smír s konstantinopolským patriarchou a s celou východní církví. Mj. legitimizoval levobočka Přemysla II. Otakara, Mikuláše Opavského, a jeho dvě sestry.
Embl.: I/I/5
B
Bianchi, Giovanni Paolo (kolem 1590–?) – italský barokní rytec, kreslíř, později i vydavatel, který byl činný v Miláně (roku 1620 zapsán jako rytec na Akademii výtvarných umění Ambrosiana). Podílel se na vzniku mnoha grafických frontispisů a předsádek knih, včetně portrétů autorů či ilustrací, tvořil též kartografické mapy a městské plány. Významnou složkou jeho díla jsou rytiny věnované slavnostem a pohřbům, kde např. blíže zaznamenává pohřební slavnost španělské královny Isabelly Bourbonské v Milánském dómu roku 1644.
Embl.: I/I/01
Giovanni Paolo Bianchi — Racconto delle sontuose esequie fatte alla serenissima Isabella Reina di Spagna nella chiesa Maggiore della città di Milano il giorno xxii. decembre dell’anno M.D.C.XLIV, Milano 1645.
Bombino, Pietro Paolo (1575–1648) – jezuita, činný na počátku 17. století na Collegiu Romanu v Římě, kde vyučoval teologii a filozofii. Pocházel ze šlechtické rodiny v Cosenze v Kalábrii. Je autorem textů řady smutečních oratorií (španělské královny Markéty Habsburské z roku 1611, jejího manžela Filipa III. či Cosima II. Medicejského, oba z roku 1621) či velikonočního oratoria pro Pavla V. (Řím 1612). Z roku 1615 pochází pozoruhodný Bombinův spis Vestigium gymnasii oslavující pomocí emblémů a alegorií ctností synovce Pavla V. – kardinála Scipiona Borghese.
Bombino působil taktéž na mantovském dvoře studia dychtivého vévody Ferdinanda Gonzagy, jehož duchovním rádcem byl až do roku 1622, kdy se vrátil do Říma – zřejmě u příležitosti kanonizace Ignáce z Loyoly, jehož životopis Bombino publikoval již v roce 1615 (Neapol, 1615 a Řím, 1622). V Mantově se zřejmě zasloužil o založení místní, jezuity spravované, univerzity a sepsal zde také své nejslavnější dílo – životopis jezuitského mučedníka Edmunda Campiona (Mantova, prvně 1620).
Roku 1629 opustil jezuitský řád a vstoupil do společenství otců Somasků v Janově, zabývajících se především výukou sirotků. Nadále však udržoval úzké styky s Gonzagovským dvorem v Mantově, kde také zemřel. Z této doby pochází jeho spis o historii Španělského království (Benátky, 1634) a text smutečního oratoria císaře Ferdinanda II. uvedeného v bazilice sv. Barbory v Mantově (Mantova 1637).
Embl.: I/I/02, I/I/09, XI/XXXII/284, IV/VIII/163, XXII/XVIII/171, XX/I/8 (také VI/XIX/113), X/XIII/42, XVII/XXXI/174, I/VI/179, IX/XXXI/401, I/V/136, XI/XXIII/177, XV/XXIII/179, XXI/X/122, XVII/XXXIII./181, IV/XVIII./ 253, XXI/X/123, II/XXXIII/626, V/XX/334, XIV/I/2, XXIII/V/32, XII/XII/75
Pietro Paolo Bombino — Vestigium gymnasii quod in Romano Societ. Iesu collegio amplissimo. Principi Scipioni. Card. Burghesio Romanae. Olim. Musae. Dedicarunt rudem eius delineationem eidem principi offert Paulus Bombinus eiusdem societatis sacerdos. Romae: Apud Iacobum Mascardum, 1615.
C
Certani, Giacomo (po 1600 – po 1680) – řeholník, kazatel a lektor teologie a morální filosofie působící v Boloni na univerzitě, v Miláně i dalších významných městech. Je autorem několika teologických traktátů, ale také biografických děl, nejvýznamnějším z nich je pravděpodobně životopis sv. Františka Xaverského.
Embl.: I/I/06
Claudianus, Claudius (asi 369 – po 404 a před 408) – římský básník císaře Flavia Honoria s řeckým původem, na jehož dvoře v severoitalském Mediolanum (dnešní Miláno) působil. Jeho dílo se věnovalo zejména panegyrickým básním oslavujícím císaře Honoria a generála Stilicha, byl také autorem mytologických básní (Únos Proserpiny / De raptu Proserpina). Jeho tvorba spadá do doby postupného úpadku Západořímské říše.
Embl.: I/I/01
Claudius Claudianus — De Quarto Consulatu Honorii Augustii Panegyris, London 1821.
Comitoli, Paolo (1544–1626) – jesuitský morální teolog a exegeta, skalní obhájce papežské autority, zejména ve sporu Pavla VI. s benátským dóžetem roku 1606 (spis Trattato Apologetico).
Embl.: XII/XXXII/32
Paolo COMITOLI — Catena in beatissimum Job absolutissima: E quattuor [et] viginti Graeciae Doctorum explanationibus contexta, Venetia 1587
D
E
F
Ferro, Giovanni (1582–1630) – autor díla Teatro d’Imprese z roku 1623 a Ombre apparenti nel Teatro d’imprese z roku 1629.
Embl.: I/I/13
Giovanni Ferro — Teatro d’imprese, Venetia 1623.
Filón Alexandrijský (kolem 25 př. Kr. – kolem 50) – židovský filozof, autor a myslitel, pocházející z Alexandrie. Ve svých filozofických tezích vycházel z názoru, že Starý zákon je psán obrazným a jinotajným způsobem a při jeho výkladu je potřeba najít nějaký hlubší, symbolický a věčně platný význam. Pro jeho dílo je rovněž charakteristické mísení helénistického uvažování s tradičním židovským monoteismem, který se projevil mimo jiné v jeho četných alegorických spisech, ve kterých komentoval především jednotlivé knihy a pasáže Starého zákona. Mojžíšův zákon pak interpretoval jako zjevenou Boží vůli, kterou lze vztáhnout jak na lid vyvolený, tak na konvertity nežidovského původu.
Embl.: I/I/9
Filón Alexandrijský — De Migratione Abrahami; De Agricultura. In: Omnia quae extant opera. Colonia Allobrogum 1613.
G
H
Horatius, Quintus Flaccus (65 př. n. l. – 8 př. n. l.) – římský básník, těšící se velké pozornosti nejen v období antiky, ale i později ve středověku, renesanci a zvláště v době barokní. Obzvlášť známá a v průběhu staletí mnohokrát rozvíjená je jeho formule: „Ut Pictura poesis”.[9] Jeho nepříliš početné dílo se skládá ze 4 knižních souborů. Za nejvýznamnější je považována lyrická sbírka Carmina (Ódy), která představuje vrchol klasicismu Augustovy doby. Skládá ze 4 knih a čítá na 100 tematicky rozmanitých básní.
Embl.: I/I/03
Quintus Horatius Flaccus — [Carmina]: ab omni obscenitate Romae expurgatus. Dillingen/Dilingae 1604.
Embl.: IV/VIII/163
Quintus Horatius Flaccus — Venusini Poemata omnia, annotationibus, atque notis illis… ad singulas odas appositis, illustrata. Venetiis 1565.
Hugo de Sancto Charo (asi 1200–1263) – člen Řádu bratří kazatelů, kardinál, komentátor biblických textů. Studoval na pařížské univerzitě, kde později působil na jedné z kateder teologie. Roku 1225 byl přijat do řádu dominikánů a o dva roky později byl jmenován provinciálem řádu ve Francii. Kardinálem jej jmenoval papež Inocenc IV. roku 1244. Již ve své době byl především známý díky svým komentářům biblických textů a kompilacemi různých verzí překladů Písma, označovaných obecně jako „correctio”.
Embl.: I/I/03
I
Sv. Isidor ze Sevilly (560–636); také Isidor Sevillský či Isidor z Hispanis – španělský učenec a klerik, později také sevillský arcibiskup. Známý je především jako autor dvacetisvazkové Etymologiae, ve které popsal veškeré vědění své doby, a to jak jazykové, tak historické, kulturní či přírodovědecké a teologické. Z jeho teologických děl pak vyniká především spis Sententiae (jinak také De Summo Bono), jež vychází z díla Moralia Řehoře Velikého, a ve kterém Isidor pojednává o dogmatice, spiritualitě a morálce pravověrného křesťana. Tento spis obsahuje také náboženskou etiku pro vizigótské křesťanství.
Embl.: I/I/02
S. Isidorus — De summo bono libri tres Sancti Isidori, Hyspaliensis Episcopi, Leipzig 1492.
J
K
L
Lamormainus, Guilielmus (1570–1648) – známý také pod jménem Wilhelm Lamormaini, byl jezuitský teolog, spisovatel a osobní učitel a zpovědník habsburského císaře Ferdinanda II. Pocházel z Habsburského Nizozemska a od roku 1598 působil na jezuitské univerzitě v Grazu, kde se také seznámil s mladým Ferdinandem. Je autorem oslavného spisu Ferdinandi II. Romanorum Imperatoris Virtutes (Ctnosti římského císaře Ferdinanda II.), vydaný v roce 1638 zároveň latinsky (Kolín nad Rýnem, Antverpy) i německy (Vídeň).
Embl.: I/I/3
Embl.: I/I/4
Guilielmus Lamormainus – Ferdinandi II. Romanorum imperatoris virtutes…recusae, Vienna 1638
Latinus, Pacatus (činný v 90. letech 4. století) – panegyrik a literát pocházející pravděpodobně z jihu dnešní Francie, navštěvoval nejspíše rétorickou školu v Bordeaux, později zde sám vyučoval. Svým přítelem Ausoniem označen za největšího latinského básníka po Vergiliovi. Nejvýznamnějším literárním počinem oslavná řeč na císaře Theodosia I., přednesená v senátu r. 389. Roku 393 je zaznamenán jako comes rerum privatorum.
Lipsius, Justus (1547–1606); také Joest Lips nebo Joost Lips – vlámský filozof a humanista. Zabýval se především oživením stoicismu takovou formou, která by nebyla v rozporu s křesťanstvím. Jeho ideje o postavení člověka ve společnosti měly vliv na utváření moderního pojetí státu. Postavení předního humanisty získal vedle popularizace neo–stoicismu a tacismu také díky zpracování vynikajících edic Tacita a Seneky. Lipsiovým zásadním dílem jsou dialogy De Constantia, které jsou koncipovány po vzoru Senekových děl.
Embl.: I/I/01
Justus Lipsius – De constantia libri dvo : qui alloquium præciperuè continent in publicis malis, Antverpiæ 1584.
Embl.: I/I06
Justus Lipsius – Admiranda, siue, De magnitudine Romana libri qvattvor: ad serenissimvm principem Albertum Austrium. Antverpiæ 1598
M
Marino, Giambattista (1569–1625) – italský básník a spisovatel působící a tvořící na mnoha evropských panovnických dvorech. Proslul zejména svou mytologickou básní L’Adone, věnovanou francouzskému králi Ludvíku XIII. Jeho umělecký styl, vyznačující se velkou jazykovou květnatostí a rozbujelostí neštítící se vulgarismů, vstoupil později ve známost pod názvem Marinismus a významně ovlivnil italskou literární tvorbu 17. a 18. století.
Embl.: I/I/13
Giambattista Marino — Della lira del cavalier Marino. Parte terza, Venetia 1616.
N
Nieremberg, Juan Eusebius (1595–1658) – španělský mystik a jezuita, jenž byl pověřen výukou přírodní filozofie v rámci tzv. “královských studiích” v Madridu, které pro výuku mladých šlechticů zřídil hrabě–vévoda Olivares, oblíbenec Filipa IV.. Nierembergova Historia naturae, maxime peregrinae (Antverpy 1635) je encyklopedií zámořské fauny a flory.
Embl.: I/I/01
Juan Eusebio Nieremberg — Historia naturae, maxime peregrinae, Antverpiæ 1635.
O
Olympiodorus (nar. 470–490) – starokřesťanský filozof a diakon působící v Alexandrii na poč. 6. století. Známý je především pro svůj komentář ke knize Job, který je vedle pozdějších opisů dochován především díky zapojení do tzv. katény – souborného vydání různých komentářů, homilií a spisů k jednomu tématu – zde konkrétně ke knize Job.
Embl.: XII/XXXII/32
Paolo Comitoli — Catena in beatissimum Job absolutissima: E quattuor [et] viginti Graeciae Doctorum explanationibus contexta, Benátky, Ioliti 1587
Owens, John (1564–1622); také Ioannes Owen, Joannes Oweni, Ovenus a Audoenus – velšský epigramik, který byl pro proslulost svých děl nazýván také “anglický Martial”. John Owens byl důležitou součástí literární tradice, která formovala evropskou protestantskou kulturu. Svá díla publikoval v době vrcholné anglické renesance na přelomu 16. a 17. století. Owensova volba latinského jazyka mu zajistila, že jeho dílo bylo čteno a známo daleko za hranicemi rodné Anglie. Mezi jeho nejznámější díla patří Epigrammata, básnické dílo rozdělené do celkem 12 knih. Roku 1654 se dostalo na katolický seznam zakázaných knih – Index Librorum Prohibitorum.
Embl.: I/I/01
John Owens — Ad Jacobum Regem. In: Epigrammatum Editio Postrema, 1633 Amsterdam.
P
Petrarca, Francesco (1304–1374) – italský básník a spisovatel, považovaný dnes za jednoho z prvních renesančních autorů a nejvýznačnější postavu italského humanismu. Kromě latiny psal také rodnou italštinou, čímž navazoval na jednoho ze svých myšlenkových předchůdců, Dante Aligiheriho. Italsky je psáno i jeho nejznámější lyrické dílo, Zpěvník (plným názvem Zlomky v jazyce lidovém vavřínem ověnčeného básníka Francesca Petrarcy), opěvující platonickou lásku k Lauře (ztotožňované s francouzskou šlechtičnou Laurou de Noves). Ve svých dílech Petrarca reflektuje tvorbu významných antických či raně křesťanských autorů, např. Ovidia, Vergilia, Cicerona i sv. Augustina. Důležitou součást jeho odkazu představují díla s autobiografickými prvky, vzpomínky, myšlenky a úvahy o vlastním životě, korespondence s významnými soudobými autory či osobnostmi politické sféry (mj. s kancléřem Karla IV. Janem ze Středy).
Embl.: I/I/03
Paterculus, Velleius (asi 19 př. Kr.–asi 30 po Kr.) – římský senátor, voják a historik. V mládí sloužil ve východních římských provinciích coby vojenský tribun, později byl zaznamenán v Germánii, tentokrát již s hodností praefectus castorum. Po návratu do Říma byl zvolen questorem, v roce 15 n.l. pak na návrh císaře Augusta a z rozhodnutí císaře Tiberia vykonával (spolu se svým bratrem) vysoký úřad praetora. V díle věnovaném konzulu Marcu Viniciovi popsal ve dvou knihách římské dějiny od konce Trojské války do své současnosti, kterou nekriticky považoval za vrcholnou dějinnou etapu. Ve vymezeném chronologickém rámci se soustředil především na jednotlivé postavy, pro římské dějiny zvlášť významné.
Embl.: I/I/05
Velleius Paterculus – Cum animadversionibus Justi Lipsii, quas postremùm auxit & emendavit, Antverpy/Officina Plantaniana 1607.
Pacatus, Latinus Drepanius (činný v 90. letech 4. století) – panegyrik a literát, pocházel pravděpodobně z jihofrancouzského Agen. Vzdělání získal v Bordeaux, kde se později stal nejspíše profesorem rétoriky na tamní škole rétoriky. Roku 389 pravděpodobně podnikl cestu z Bordeaux do Říma za císařem Theodosem, jehož pětiletá vláda v Galii skončila po bitevním střetu s Magna Maxima roku 388, kterého zde porazil. Jako rétor vyslán do Itálie jako oficiální vyslanec zastupující Galy a po jeho řečnickém úspechu před císařem Theodosem v Římě byl vyslán na několik měsíců jako prokonzul Afriky. Lze říci, že ve svém díle přejal materiál a způsoby řeči, které vycházejí z nekřesťanského myšlenkového světa, nikoli však proto, že by to odpovídalo jeho vlastnímu přesvědčení, ale pravděpodobně proto, že vycházel z dobového žánru.
Embl.: I/I/06
Latinus Pacatus Drepanius – Panegyric to the Emperor Theodosius. LiverpoPanægyricus Romæ dictus Theodosio Imperatori.(?) 1668
Q
R
S
Seneca, Lucius Annaeus (4 př. n. l. – 65) – pozdně antický římský filozof, literát a politik. Narodil se v tehdejší Hispánii, ale vzdělání zejména v oblasti filozofie a rétoriky se mu dostalo v Římě. Zde pak zastával vysoké postavení uznávaného řečníka, protože byl ale obviněn z cizoložství s neteří císaře Klaudia, musel do vyhnanství na Korsiku, kde strávil osm let. Odtud se mohl vrátit až na přímluvu císařovny Agrippiny. Seneca je tvůrcem tzv. nového římského literárního stylu, který se vyznačuje členěním v krátké, rytmické a myšlenkově vypointované sentence. Jeho dílo vychází z pozic etických, ale přes svou skoro stoickou ortodoxii značně svobodomyslných. Velké slávy se mu dostalo již během života a později se k jeho filozofii hlásil císař Marcus Aurelius i křesťanství. Stěžejním jeho dílem je soubor Epistulae morales ad Luciliumn (Listy), vzniklý v posledních třech letech jeho života. Jedná se o 124 dopisů příteli Luciliovi, jež ukazují Senekovo hledání etické dokonalosti.
Embl.: I/I/4
Seneca — Annæi Senecæ tum rhetoris tum philosophi opera omnia, Antwerp 1615.
T
Tasso, Torquatto (1544–1595) – italský básník, dramatik a filozof. Řadí se mezi nejvýznamnější italské básníky 16. století. Byl velmi oblíbeným literátem, v jehož díle se objevují touhy a rozpory moderního člověka. Pobýval na mnoha šlechtických dvorech, například u kardinála Luigiho d’Este, Scipiona Gonzagy, kardinála Montalta (Alessandra Perettiho) nebo kardinála Pietra Aldobrandiniho (synovce papeže Klementa VIII.) pro něž psal sonety. Jeho lyrické dílo obsahuje okolo 1700 básní a mezi jeho nejdůležitější díla patří epos Osvobozený Jeruzalém, který pojednává o boji a vítězství křesťanů nad muslimy při první křížové výpravě do Jeruzaléma a poetický román o lásce rytíře Rinaldino.
Embl.: I/I/13
Torquatto Tasso — Dialogo dell’imprese, Napoli 1594.
Theodor z Mopsuestie (350–428) – raně křesťanskéhý filozof, teologa a biskup pocházející z Antiochie. Jeho učitelem byl křesťanský biskup, mnišský reformátor a teolog Diodorus z Tarsu (zemřel kol. 390). Studoval rétoriku a literaturu, v raném mládí vstoupil do kláštera v Antiochii a kolem roku 383 se stal biskupem Mopsuestie ve starověké Kilíkii. Theodor představuje jednoho z nejvýznamnějších a nejreprezentativnějších představitelů Antiochijské školy a jeho rozsáhlé dílo obsahuje komentáře téměř ke všem biblickým knihám, které jsou pozoruhodné především svobodným a kritickým zkoumáním otázek autorství a pro vysoce vědecký, filologický a historický přístup. Jako první použil literární kritiku k řešení textových problémů a mimo jiné napsal také velké množství dogmatických a kontroverzních pojednání, která dokazují jeho živý zájem o všechny teologické otázky své doby i jeho nezávislý úsudek. Komentáře k žalmům sepsal Theodor jako své první dílo už ve dvaceti letech a jako vůbec první v nich trval na tom, že je žalmy nutné číst na historickém pozadí.
Embl.: IV/VIII/163
Theodoretus — Opera omnia quæ ad hunc diem latine versa sparsim extiterunt. Cum indice verborum rerumque memorabilium locupletissimo, sub calcem operum addito. Basiliensi 1608
Sv. Tomáš z Villanovy (1486–1555) – rodným jménem Tomás García y Martínez – řeholník augustiniánského řádu známý také pro svojí kazatelskou činnost zejména během působení v Salamance. V letech 1544–1555 se stal arcibiskupem ve Valencii a byl známý zejména pro svou horlivou pomoc chudým. Roku 1658 byl svatořečen papežem Alexandrem VII. a dodnes je vzýván jako patron studentů, zejména augustiniánských. Vedle mystických textů (De la lección, meditación, oración y contemplación) je Sv. Tomáš z Villanovy znám pro svá umně komponovaná kázání, z nichž je nejznámější Kázání o Boží lásce (el Sermón del amor de Dios). Jeho kompletní literární dílo bylo vydáno v roce 1881 v Manile pod názvem Opera Omnia.
Embl.: I/I/13
Sv. Tomáš z Villanovy — De Divo Michaele Arch. In: Conciones sacrae in Dominicas anni et Festa, Brixia 1603.
U
V
Vergilius, Publius Maro (70–19 př. Kr.) – římský básník, narozen nedaleko Mantovy, studoval na rétorských školách v Cremoně, Miláně a Římě. Ve velmi mladém věku sepsal sbírků pastorálních idyl s názvem Bucolica, jinak také Pastýřské písně, dnes nazývané eklogy. Básně napodobovaly styl idyl řeckého básníka Theokrita (cca 300–260 př. K.). Proslavil se zejména dvěma obsáhlými díly – didaktickým eposem na téma venkovského hospodaření Georgica (Zpěvy rolnické) a hrdinským eposem Aeneis (19 př. Kr.), v jehož dvanácti knihách popsal útěk trojského hrdiny a zakladatele římského národa Aenea z hořící Troje. Jeho tvorba spadá do období zlatého věku římské literatury.
Publius Vergilius Maro — Buc. Geor. Aeneis P. Virgilii Maronis Mantuani doctiss. virorum notationibus illustrata opera et industria Io. A. Meyen Bergizomii Belgae, Venetia 1580.