Bibliografie Picinelli

V rámci Bibliografie Picinelli jsme se snažili vybrat dobová vydání knih a publikací, které kazatel Filippo Picinelli při psaní své emblematické příručky mohl mít při ruce a čerpat z nich. Některé příklady literatury byly k vyhledání jednoduché, neboť vyšly jen jednou, a to například v rámci slavnostní příležitosti jako byly pohřby a svatby. Mnohdy ale vycházely opakovaně, a proto jsme se snažili vybrat taková dobová vydání, která Filippo Picinelli alespoň mohl držet v rukou.

Máte-li připomínku k některému z publikovaných vydání, pomozte nám seznam aktualizovat a napište nám.


A


B

Bianchi, Giovanni Paolo (kolem 1590–?) – italský barokní rytec, kreslíř, později i vydavatel, který byl činný v Miláně (roku 1620 zapsán jako rytec na Akademii výtvarných umění Ambrosiana). Podílel se na vzniku mnoha grafických frontispisů a předsádek knih, včetně portrétů autorů či ilustrací, tvořil též kartografické mapy a městské plány. Významnou složkou jeho díla jsou rytiny věnované slavnostem a pohřbům, kde např. blíže zaznamenává pohřební slavnost španělské královny Isabelly Bourbonské v Milánském dómu roku 1644. 

Embl.: I/I/01

Giovanni Paolo Bianchi — Racconto delle sontuose esequie fatte alla serenissima Isabella Reina di Spagna nella chiesa Maggiore della città di Milano il giorno xxii. decembre dell’anno M.D.C.XLIV, Milano 1645.

Bombino, Pietro Paolo (1575–1648) – jezuita, činný na počátku 17. století na Collegiu Romanu v Římě, kde vyučoval teologii a filozofii. Pocházel ze šlechtické rodiny v Cosenze v Kalábrii. Je autorem textů řady smutečních oratorií (španělské královny Markéty Habsburské z roku 1611, jejího manžela Filipa III. či Cosima II. Medicejského, oba z roku 1621) či velikonočního oratoria pro Pavla V. (Řím 1612). Z roku 1615 pochází pozoruhodný Bombinův spis Vestigium gymnasii oslavující pomocí emblémů a alegorií ctností synovce Pavla V. – kardinála Scipiona Borghese. 
Bombino  působil taktéž na mantovském dvoře studia dychtivého vévody Ferdinanda Gonzagy, jehož duchovním rádcem byl až do roku 1622, kdy se vrátil do Říma – zřejmě u příležitosti kanonizace Ignáce z Loyoly, jehož životopis Bombino publikoval již v roce 1615 (Neapol, 1615 a Řím, 1622). V Mantově se zřejmě zasloužil o založení místní, jezuity spravované, univerzity a sepsal zde také své nejslavnější dílo – životopis jezuitského mučedníka Edmunda Campiona (Mantova, prvně 1620).  
Roku 1629 opustil jezuitský řád a vstoupil do společenství otců Somasků v Janově, zabývajících se především výukou sirotků. Nadále však udržoval úzké styky s Gonzagovským dvorem v Mantově, kde také zemřel. Z této doby pochází jeho spis o historii Španělského království (Benátky, 1634) a text smutečního oratoria císaře Ferdinanda II. uvedeného v bazilice sv. Barbory v Mantově (Mantova 1637).  

Embl.: I/I/02, I/I/09, XI/XXXII/284, IV/VIII/163, XXII/XVIII/171, XX/I/8 (také VI/XIX/113), X/XIII/42, XVII/XXXI/174, I/VI/179, IX/XXXI/401, I/V/136, XI/XXIII/177, XV/XXIII/179, XXI/X/122, XVII/XXXIII./181, IV/XVIII./ 253, XXI/X/123, II/XXXIII/626, V/XX/334, XIV/I/2, XXIII/V/32, XII/XII/75

Pietro Paolo Bombino — Vestigium gymnasii quod in Romano Societ. Iesu collegio amplissimo. Principi Scipioni. Card. Burghesio Romanae. Olim. Musae. Dedicarunt rudem eius delineationem eidem principi offert Paulus Bombinus eiusdem societatis sacerdos. Romae: Apud Iacobum Mascardum, 1615.


C

Claudianus, Claudius (asi 369 – po 404 a před 408) – římský básník císaře Flavia Honoria s řeckým původem, na jehož dvoře v severoitalském Mediolanum (dnešní Miláno) působil. Jeho dílo se věnovalo zejména panegyrickým básním oslavujícím císaře Honoria a generála Stilicha, byl také autorem mytologických básní (Únos Proserpiny / De raptu Proserpina). Jeho tvorba spadá do doby postupného úpadku Západořímské říše.   

Embl.: I/I/01

Claudius Claudianus —  De Quarto Consulatu Honorii Augustii Panegyris, London 1821.


D

E

F

Ferro, Giovanni (1582–1630) – autor díla Teatro d’Imprese z roku 1623 a Ombre apparenti nel Teatro d’imprese z roku 1629.

Embl.: I/I/13

Giovanni Ferro — Teatro d’imprese, Venetia 1623.

Filón Alexandrijský (kolem 25 př. Kr. – kolem 50) – židovský filozof, autor a myslitel, pocházející z Alexandrie. Ve svých filozofických tezích vycházel z názoru, že Starý zákon je psán obrazným a jinotajným způsobem a při jeho výkladu je potřeba najít nějaký hlubší, symbolický a věčně platný význam. Pro jeho dílo je rovněž charakteristické mísení helénistického uvažování s tradičním židovským monoteismem, který se projevil mimo jiné v jeho četných alegorických spisech, ve kterých komentoval především jednotlivé knihy a pasáže Starého zákona. Mojžíšův zákon pak interpretoval jako zjevenou Boží vůli, kterou lze vztáhnout jak na lid vyvolený, tak na konvertity nežidovského původu.

Embl.: I/I/9

Filón Alexandrijský — De Migratione Abrahami; De Agricultura. In: Omnia quae extant opera. Colonia Allobrogum 1613.


G

H

I

Sv. Isidor ze Sevilly (560–636); také Isidor Sevillský či Isidor z Hispanis – španělský učenec a klerik, později také sevillský arcibiskup. Známý je především jako autor dvacetisvazkové Etymologiae, ve které popsal veškeré vědění své doby, a to jak jazykové, tak historické, kulturní či přírodovědecké a teologické. Z jeho teologických děl pak vyniká především spis Sententiae (jinak také De Summo Bono), jež vychází z díla Moralia Řehoře Velikého, a ve kterém Isidor pojednává o dogmatice, spiritualitě a morálce pravověrného křesťana. Tento spis obsahuje také náboženskou etiku pro vizigótské křesťanství.

Embl.: I/I/02

S. Isidorus — De summo bono libri tres Sancti Isidori, Hyspaliensis Episcopi, Leipzig 1492.


J

K

L

Lipsius, Justus (1547–1606); také Joest Lips nebo Joost Lips – vlámský filozof a humanista. Zabýval se především oživením stoicismu takovou formou, která by nebyla v rozporu s křesťanstvím. Jeho ideje o postavení člověka ve společnosti měly vliv na utváření moderního pojetí státu. Postavení předního humanisty získal vedle popularizace neo–stoicismu a tacismu také díky zpracování vynikajících edic Tacita a Seneky. Lipsiovým zásadním dílem jsou dialogy De Constantia, které jsou koncipovány po vzoru Senekových děl.

Embl.: I/I/01

Iusti Lipsi — De constantia libri dvo : qui alloquium præciperuè continent in publicis malis, Antverpiæ 1584.


M

Marino, Giambattista (1569–1625) – italský básník a spisovatel působící a tvořící na mnoha evropských panovnických dvorech. Proslul zejména svou mytologickou básní L’Adone, věnovanou francouzskému králi Ludvíku XIII. Jeho umělecký styl, vyznačující se velkou jazykovou květnatostí a rozbujelostí neštítící se vulgarismů, vstoupil později ve známost pod názvem Marinismus a významně ovlivnil italskou literární tvorbu 17. a 18. století.  

Embl.: I/I/13

Giambattista Marino — Della lira del cavalier Marino. Parte terza, Venetia 1616.


N

Nieremberg, Juan Eusebius (1595–1658) – španělský mystik a jezuita, jenž byl pověřen výukou přírodní filozofie v rámci tzv. “královských studiích” v Madridu, které pro výuku mladých šlechticů zřídil hrabě–vévoda Olivares, oblíbenec Filipa IV.. Nierembergova Historia naturae, maxime peregrinae (Antverpy 1635) je encyklopedií zámořské fauny a flory. 

Embl.: I/I/01

Juan Eusebio Nieremberg — Historia naturae, maxime peregrinae, Antverpiæ 1635.


O

Olympiodorus (nar. 470–490) – starokřesťanský filozof a diakon působící v Alexandrii na poč. 6. století. Známý je především pro svůj komentář ke knize Job, který je vedle pozdějších opisů dochován především díky zapojení do tzv. katény – souborného vydání různých komentářů, homilií a spisů k jednomu tématu – zde konkrétně ke knize Job.

Embl.: XII/XXXII/32

Paolo Comitoli — Catena in beatissimum Job absolutissima: E quattuor [et] viginti Graeciae Doctorum explanationibus contexta, Benátky, Ioliti 1587

Owens, John (1564–1622); také Ioannes Owen, Joannes Oweni, Ovenus a Audoenus – velšský epigramik, který byl pro proslulost svých děl nazýván také “anglický Martial”. John Owens byl důležitou součástí literární tradice, která formovala evropskou protestantskou kulturu. Svá díla publikoval v době vrcholné anglické renesance na přelomu 16. a 17. století. Owensova volba latinského jazyka mu zajistila, že jeho dílo bylo čteno a známo daleko za hranicemi rodné Anglie. Mezi jeho nejznámější díla patří Epigrammata, básnické dílo rozdělené do celkem 12 knih. Roku 1654 se dostalo na katolický seznam zakázaných knih – Index Librorum Prohibitorum.

Embl.: I/I/01

John Owens — Ad Jacobum Regem. In: Epigrammatum Editio Postrema, 1633 Amsterdam.


P

Q

R

S

T

Tasso, Torquatto (1544–1595) – italský básník, dramatik a filozof. Řadí se mezi nejvýznamnější italské  básníky 16. století. Byl velmi oblíbeným literátem, v jehož díle se objevují touhy a rozpory moderního člověka. Pobýval na mnoha šlechtických dvorech, například u kardinála Luigiho d’Este,  Scipiona Gonzagy, kardinála Montalta (Alessandra Perettiho) nebo kardinála Pietra Aldobrandiniho (synovce papeže Klementa VIII.) pro něž psal sonety. Jeho lyrické dílo obsahuje okolo 1700 básní a mezi jeho nejdůležitější díla patří epos Osvobozený Jeruzalém, který pojednává o boji a vítězství křesťanů nad muslimy při první křížové výpravě do Jeruzaléma a poetický román o lásce rytíře Rinaldino.

Embl.: I/I/13

Torquatto Tasso —  Dialogo dell’imprese, Napoli 1594.

Sv. Tomáš z Villanovy (1486–1555); rodným jménem Tomás García y Martínez – řeholník augustiniánského řádu známý také pro svojí kazatelskou činnost zejména během působení v Salamance. V letech 1544–1555 se stal arcibiskupem ve Valencii a byl známý zejména pro svou horlivou pomoc chudým. Roku 1658 byl svatořečen papežem Alexandrem VII. a dodnes je vzýván jako patron studentů, zejména augustiniánských. Vedle mystických textů (De la lección, meditación, oración y contemplación) je Sv. Tomáš z Villanovy znám pro svá umně komponovaná kázání, z nichž je nejznámější Kázání o Boží lásce (el Sermón del amor de Dios). Jeho kompletní literární dílo bylo vydáno v roce 1881 v Manile pod názvem Opera Omnia

Embl.: I/I/13


Sv. Tomáš z Villanovy — De Divo Michaele Arch. In: Conciones sacrae in Dominicas anni et Festa, Brixia 1603.


U

V

Vergilius, Publius Maro (70–19 př. Kr.) – římský básník, narozen nedaleko Mantovy, studoval na rétorských školách v Cremoně, Miláně a Římě. Ve velmi mladém věku sepsal sbírků pastorálních idyl s názvem Bucolica, jinak také Pastýřské písně, dnes nazývané eklogy. Básně napodobovaly styl idyl řeckého básníka Theokrita (cca 300–260 př. K.). Proslavil se zejména dvěma obsáhlými díly – didaktickým eposem na téma venkovského hospodaření Georgica (Zpěvy rolnické) a hrdinským  eposem Aeneis (19 př. Kr.), v jehož dvanácti knihách popsal útěk trojského hrdiny a zakladatele římského národa Aenea z hořící Troje. Jeho tvorba spadá do období zlatého věku římské literatury. 

Embl.: I/I/13, I/I/02

Publius Vergilius Maro — Buc. Geor. Aeneis P. Virgilii Maronis Mantuani doctiss. virorum notationibus illustrata opera et industria Io. A. Meyen Bergizomii Belgae, Venetia 1580.


W

X

Y

Z