I/I/03 IMMOTA REVOLVOR

Motto: IMMOTA REVOLVOR (F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Ne per mille rivolte ancor son mosso; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Immota revolvor)

Pictura: Nehybná nebeská sféra

Epigram: Constantia (kardinál Hugo de Sancto Charo: Opera omnia in universum vetus et novum testamentum, s. 16, 1600; Quintus Horatius Flaccus: Carmina, 1604;  Francesco Petrarca: Canzoniere et Triomphi, 1516; Ferdinandus II. Potentissimus (Guilielmus Lamormain: Ferdinandi II. Romanorum imperatoris virtutes…recusae, Vienna 1638) 

Used in: B. H. J. Bílovský (Coelum Vivum, 1724 – kázání ke cti Jana Sarkandera )

Summary / Resumé CZ, ENG: 

IMMOTA REVOLVOR je emblémem, kterým Picinelli ilustruje u nebeskou sféru, která ač se zdá nehybná, přece se točí. Tuto vlastnost přirovnává ke Constantia (Stálost), ctnosti statečných mužů a dobrých panovníků, kterou v tomto případě připisuje císaři Ferdinandovi II. Dále ji rozvíjí citáty tří autorů, kardinála Huga, Horatia a Francesca Petrarcy. K dokreslení svého výkladu tedy užívá jak duchovních křesťanských myšlenek, tak světských veršů z období antiky a renesance. 

IMMOTA REVOLVOR is the emblem Picinelli uses to illustrate the motionless celestial sphere, which, although it appears motionless, nevertheless spins. He likens this quality to Constantia (constancy), a virtue of brave men and good rulers, which in this case he addresses to the Emperor Ferdinand II. He further develops it by quoting three authors, Cardinal Hugo, Horatio and Francesca Petrarca. He therefore uses both spiritual Christian ideas and secular verse from antiquity and the Renaissance to illustrate his interpretation. 

---

I/ I / 3

V emblému IMMOTA REVOLVOR (jako nehybná se otáčím) přirovnává Picinelli jedince plné odhodlání a nezdolnosti k nebeské sféře, jež zůstává nehybná v prostoru, ale nikdy se nepřestane otáčet. Stálost (Constantia) Picinelli ilustruje vytrvalostí lidí, kteří ačkoliv na ně působí vnější vlivy, zůstávají zapáleni ve své činnosti a nenechají se svést ze své cesty či vytyčeného cíle. K ilustraci využívá biblického komentáře kardinála Huga či citaci z Horatia. Dále si vypůjčuje verš NE PER MILE RIVOLTO^[1]Jedná se o překlep v latinském vydání. Správný tvar slova je rivolte, jak je možno vidět v italské vydání z roku 1653. V nadcházejícím textu bude používán správný tvar slova. ANCOR SON MOSSO („Ani přes tisíc zvratů jsem se nepohnul“) z Petrarcovy básně a používá jej jako motto tohoto emblému v italském vydání své knihy (1653). Veršem ze světské poezie Picinelli dokresluje odhodlání a pevnost lidí, ačkoliv samotná Petrarcova báseň je jakýmsi konstatováním neschopnosti se změnit a povzdechnutím nad ní. 

V úvodu je nutné zmínit, že v Picinelliho době  probíhala v Evropě intenzivní debata ohledně výkladu pohybu vesmírných těles, která vrcholila diskuzí mezi zastánci sedmi nejzavedenějších kosmologických systémů.^[2]Koperníkův heliocentrismus, Ptolemaiovův geocentrismus, Ursiánův geocentrismus s denní rotací, Gilbertův geocentrismus s denní rotací, Tychonův geo-heliocentrismus, Ursiánův … Continue reading Katoličtí astrologové pocházeli ne výlučně, ale zejména z řad jezuitů, kteří se většinou stavěli proti heliocentrickým teoriím. Pro dobové badatele představoval největší problém matematický model pohyblivé Země.^[3]CHRISTIE 2011, vyhledáno dne 6. 6. 2022. Blíže k dobové jezuitské matematické teorii viz Dalibor VESELÝ: Mathesis Universalis in the Jesuit Tradition. In: Petronilla CEMUS (ed.): Bohemia … Continue reading V Picinelliho emblémech se nicméně setkáváme s příklady rozličných systémů, právě na pohybu těles totiž demonstruje specifický význam emblémů. Můžeme tedy předpokládat, že Picinelli se výrazně nevymezoval vůči žádné z diskutovaných teorií ani se k žádné neklonil.^[4]V emblému IMMOTA REVOLVOR Picinelli explicitně zmiňuje, že nebeská sféra je nehybná, ale přesto se otáčí. Nicméně není výslovně zmíněno, že nebeskou sférou je myšleno Slunce či … Continue reading

Picinelliho záměr v případě našeho emblému směřoval ostatně k lidské duši, kterou k nehybné nebeské sféře metaforicky přirovnává na základě starší myšlenky kardinála Huga de Sancto Charo (cca 1200–1263). Ten se narodil v St. Cher, blízko Vienne v provincii Dauphiné, které bylo knížectvím Svaté říše římské do roku 1349. Studoval na pařížské univerzitě, kde později působil na jedné z kateder teologie. Roku 1225 byl přijat do řádu dominikánů a o dva roky později byl jmenován provinciálem řádu ve Francii. Kardinálem jej jmenoval papež Inocenc IV. roku 1244. Již ve své době byl především známý díky svým komentářům biblických textů.^[5]Roku 1263 provedl na žádost generální kapituly dominikánů revizi textu latinské Vulgáty, jejíž kopie se nachází v Norimberské knihovně. KITTO 1864, 340.Liber de correctionibus novis … Continue reading

Pasáží, jíž Picinelli rozvíjí svůj emblém, komentuje Hugo úvodní verš osmého Žalmu, v němž je opěvována vznešenost Božího jména na zemi i na nebesích. Kardinál Hugo vychází z přirovnání nebe ke slunci, které je odrazem Krista, a k měsíci, který se zrcadlí ve společenství církve – apoštolů a Picinellim citovaných viri spirituales: „Muži duchovní jsou oslavováni, že patří nebi – jsou nebesy, protože vždy se točí, ale nikdy neustupují zpět” (volný překlad: MM).^[6]UGONIS 1600, 16. Následující verš žalmu (Ž 8/3), v němž je oslavována Boží podstata odhodlání věřícího lidu v zápase s nepřítelem, doplňuje kardinál Hugo biblickými citáty, které sílu a stálost duchovních mužů obrazně rozvíjejí.^[7] Fp 3:13, Ez 1:14, Jr 7:24, Iz 40:31. Pomocí těchto veršů ilustruje počínání duchovně vedeného člověka, který ač netuší, co ho na jeho cestě životem čeká, neotáčí se zpět do minulosti, ale je upřen k tomu, co leží před ním a v co věří: „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Izajáš 40:31)”^[8]UGONIS 1600, 16.

Zatímco kardinál Hugo míří svým textem na věřící, obrací se Picinelliho další citát, a to Horatiův verš ze sbírky Carmina, k hrdinům obecně. Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l. – 8 př. n. l.) byl římský básník, který se těšil velké pozornosti nejen v období antiky, ale i později ve středověku, renesanci a zvláště v době barokní. Obzvlášť známá a v průběhu staletí mnohokrát rozvíjená je jeho formule: „Ut Pictura poesis”.^[9]Verš pochází z Horatiovy skladby Ars poetica ve III. listu Pisonům (cca 20 př. n. l.), v níž se autor zamýšlí nad podstatou poezie a nad výstavbou literárního textu. Na základě … Continue reading Jeho nepříliš početné dílo se skládá ze 4 knižních souborů. Za  nejvýznamnější je považována lyrická sbírka Carmina (Ódy),  která představuje vrchol klasicismu Augustovy doby. Skládá ze 4 knih a čítá na 100 básní, které jsou tematicky velice rozmanité.^[10]STEHLÍKOVÁ 1988, 360. Z ní si vypůjčil Picinelli následující verš (Óda III, Kniha III.), pomocí kterého rozvíjí myšlenky kardinála Huga: „Muž spravedlivý, pevný ve svých zásadách, ni vášní lidu, který jej nutí k zlu, […] se nedá zviklat v mysli pevné; ni Austrem […]; byť zhroucen celý svět se zřítil, trosky ho pohřbí bázně prosta.“^[11]HORATIUS 1923, 99. Óda oslavuje spravedlivého muže, který trvá na věcech, jež si předsevzal, a nedá se ničím a nikým znejistit, ani výhružkami tyranů. A i kdyby se celý svět zhroutil, on zůstane stát beze strachu. 

Jako paralelu k Hugově pojetí stálosti ducha uvádí Picinelli taktéž Petrarcův verš NE PER MILLE RIVOLTE ANCOR SON MOSSO („Ani přes tisíc zvratů jsem se nepohnul”), který v italském vydání svého spisu (1653) používá jako motto tohoto emblému. Petrarcův^[12] Francesco Petrarca (1304–1374), italský básník a jeden z nejvýznamnějších představitelů humanistické literatury, se zasloužil o oživení původních ideálů antiky v etice, umění a … Continue reading melancholický povzdech pochází z básně Rimansi a dietro il sestodecimo anno,^[13]Do světového písemnictví se vepsal především milostnou lyrikou, která se na mnoho let stala kánonem  generací. MACURA 1988, 126. která je koncipována jako jakési konstatování nehybnosti a neschopnosti se změnit i přes rány osudu, které člověk na cestě životem utržil: „A teď je za mnou šestnáctý rok všech mých vzdechů a já jdu kupředu k tomu poslednímu, a přesto se mi zdá, že všechno to utrpení teprve začalo. […] Jsem tu, bohužel, a přeji si, abych byl jinde, a přeji si, abych si přál víc, ale nepřeji si víc, a neschopen udělat víc, dělám vše, co mohu; A nové slzy prolité ze starých tužeb ukazují, že jsem stále tím, čím jsem vždycky byl, že jsem se nepohnul ani přes tisíc zvratů.“ (volný překlad: JM).

V původním vydání Picinelliho spisu z roku 1653 náš emblém Petrarcovým sonetem končí. Teprve při překladu  do latiny byl za něj připojen další příklad, ilustrující vytrvalé odhodlání dobrého panovníka. Autorem tohoto dodatku je augustiniánský kanovník a autor latinského překladu Augustin Erath (1648–1719), jenž se do výkladu  rozhodl zařadit historickou osobnost signifikantní pro středoevropský kontext. Emblém IMMOTA REVOLVOR tak rozšířil o citát z dobového životopisu císaře Ferdinanda II. (1578–1637), který byl zapáleným zastáncem protireformace,  rázně  zacházejícím s protestanty. Ferdinandovi se od časného mládí dostalo přísné katolické výchovy. Základy vzdělání získal od roku 1590 na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu a právě zástupci jezuitského řádu provázeli takřka celý jeho život – vedle učitelů také jako  zpovědníci. Nejvýznamnějším z nich byl Guilielmus Lamormainus, znám také pod jménem Wilhelm Lamormaini (1570–1648),^[14]Lamormain vystudoval jezuitské gymnázium v Trieru a  doktorský titul získal na univerzitě v Praze. Od roku 1590 vstoupil do jezuitského řádu v Brně. pocházející z Habsburského Nizozemska a od roku 1598 působícího na jezuitské univerzitě v Grazu. Zde se také seznámil s mladým Ferdinandem, v té době ještě rakouským arcivévodou, jenž v Grazu v té době sídlil.^[15]HERBERMANN 1913, heslo Wilhelm Lamormaini. Mezi oběma muži vzniklo dlouhodobé a silné přátelství, posílené navíc Wilhelmovou rolí osobního Ferdinandova zpovědníka.^[16] Význam Wilhelma Lamormaina pro arcivévodovu rodinu dokládá i jeho dochovaná korespondence se členy arcivévodovy rodiny, např. s jeho sestrami Marií Christinou, Eleonorou, Marií a také s … Continue reading

Rok po smrti císaře sepsal Lamormain oslavný spis Ferdinandi II. Romanorum Imperatoris Virtutes (Ctnosti římského císaře Ferdinanda II.), vydaný v roce 1638 zároveň latinsky (Kolín nad Rýnem, Antverpy) i německy (Vídeň) ^[17]Lamormainovo dílo bylo následně zařazeno do významné kompilační práce Franze Christopha Khevenhüllera Annalium Ferdinandeorum, jež se stala důležitým pramenem pro poznání … Continue reading Citát použitý v Erathově překladu jako doplněk Picinelliho výkladu: „Tolikrát a tolikerýma od nekatolíků (kacířů) utrpivší věci nespravedlivé a nehodné a nikdy ani slovem nikoho prudčeji neobvinil a sám se těmito věcmi netrápil.” (volný překlad: MM) se nachází v šestnácté kapitole věnované ctnosti Trpělivosti (Patientia).^[18]Kapitola Patientia se nachází v knize mezi kapitolami XV: Castitas a  XVII: Constantia in adversis aeque ac prosperis.  Lamormainův text je samozřejmě třeba číst jako určitý dobový žánr, nikoli jako historickou práci – má zejména představit císařovy náboženské postoje a ne je objektivně hodnotit. Výstavbou i obsahem připomíná Lamormainův text oslavný, až hagiografický spis, který spíše než reálnou osobu popisuje ideálního katolického vladaře.^[19]MIKULEC 2016, 317–319. Blíže k pojetí císaře Ferdinanda II. v Lamormainově díle viz Robert BIRELEY: The Image of Emperor Ferdinand II (1619–1637) in William Lamormaini, S.J.’s … Continue reading Jím však Ferdinand II. v očích katolických současníků bezesporu byl. Roli příkladného císaře Svaté říše římské zastával nejen díky své zbožnosti, nýbrž i trpělivosti a touze po spravedlnosti, které se odrazily v jeho osobní devíze “Legitime certantibus corona / Korunu těm, kteří bojují čestně”.^[20]HRBEK 2017, 113.

Ferdinandovi a jeho následovníkům, tj. samotnému císaři, podléhala ostatně ve světských záležitostech v této době i augustiniánská kanonie ve Wettenhausen, jíž v době Erathova překladu Picinelliho encyklopedie do latiny předsedal probošt Dionysius von Rehlingen (intr. 1658–1692). Díky jeho péči povstal místní klášter doslova z prachu a popela poté, co byl během Třicetileté války opakovaně vypleněn.^[21]BECK 2016, 310–321. Ne náhodou se tak období, kdy vzniká novostavba kláštera včetně císařského sálu, vyznačuje snahou představit Ferdinanda II. z vládnoucího rodu Habsburků jako vzor ideálního panovníka a jako záštitu spravedlivé vlády, jíž byla Wettenhausenská kanonie z titulu člena kolegia švábských prelátů světsky správně podřízena. 

V celkovém zhodnocení emblému IMMOTA REVOLVOR tak nacházíme přímočarý a dobře pochopitelný význam ilustrující stálost ducha a potažmo odhodlanost člověka, který neustupuje ze svého přesvědčení a zápalu. Ctnost stálosti (Constantia) je v latinském vydání Mundus Symbolicus Augustina Eratha z roku 1653 vyložena aktualizovaně na příkladu katolického panovníka Ferdinanda II., jehož oslavovanou vlastností byla neústupnost a stálost v počínání vůči nekatolíkům. Ve spojení s citáty z Horatia, Petrarcy a kardinála Huga dostává emblém IMMOTA REVOLVOR plastickou podobu zaštiťující jak neústupnost fyzickou, tak duchovní, která se projevuje vnitřní odhodlaností, ale také interakcí s vnějším světem.  

Picinelliho emblém IMMOTA REVOLVOR našel odraz též v českém prostředí.  Roku 1724 jej využil Bohumír Hynek Josef Bilovský pro své kázání na počest úmrtí českého světce Jana Sarkandera.  Bilovský (1659–1725) byl český kněz, spisovatel, básník a homiletik, který psal v latině a češtině. Patří mezi nejvýznamnější představitele českého barokního konceptuálního kazatelství a jeho texty se vyznačují vysokou úrovní obraznosti, jazyka a dynamické tektoniky. V tomto textu Bilovský doslova přejímá na první stránce citace kardinála Huga, Horatia a Lamormaina v témže pořadí, jak jsou uvedeny u Picinelliho. Lze proto tvrdit, že Bilovský ve svých kázáních tvůrčím způsobem využíval Picinelliho Mundus Symbolicus, aniž by emblémy vždy dále rozvíjel. Bilovský při psaních svých kázání využíval též emblémy z Alciatovy Emblematum liber (1531, Paříž) či z Achile Bocciho Symbolicarum quaestionum de Universo genere (1555, Bologna) a dalších emblematických příruček. Tato praxe, citování z textů druhých, nebyla v období baroka ojedinělá, stejně jako je běžné inspirační zdroje neuvádět. Bilovského kázání je ale dokladem, že dílo Filippa Picinelliho bylo reflektováno v období 1. poloviny 18. století na území střední Evropy. 

---

Literatura:

• BECK 2016 — Andreas BECK: Mönche, Mauern und Embleme. Architekturemblematik im Kreuzgang des Klosters Wettenhausen (1680/90). In: Nina BARTSCH, Simone SCHULTZ-BALLUFF: PerspektivWechsel oder: Die Wiederentdeckung der Philologie. Berlín 2016
• BIRELEY 1981  — Robert BIRELEY: Religion and Politics in the Age of the Counterreformation. Emperor Ferdinand II, William Lamormaini, S.J., and the Formation of Imperial Policy. Chapel Hill, 1981
• BIRELEY 2014  — Robert BIRELEY: Ferdinand II, Counter-Reformation Emperor, 1578-1637. Cambridge 2014
• DRAGONOVÁ 2009 — Martina Němcová DRAGONOVÁ: Emblematika v barokním konceptuálním kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského. In: Alice Jedličková – Stanislava Fedrová – Vojtěch Malínek (eds.) Literární historie, sémiotika, fikce – inspirace dílem Vladimíra Macury (1945–1999). Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. 2009, s. 129–135. [2009-04-29].
• HERBERMANN 1913 — Charles HERBERMANN (ed.): Catholic Encyclopedia. New York 1913
• HORATIUS 1923 — Quinctus HORATIUS Flaccus: Ódy a epódy. Přel. Otokar Jiráni. Praha 1923
• HRBEK 2017 — Jiří HRBEK: Ferdinand II. – zbožnost, trpělivost, spravedlnost. In: Václav BŮŽEK, Rostislav SMÍŠEK (eds.): Habsburkové 1526–1740. Země Koruny české ve středoevropské monarchii. Praha: Lidové Noviny 2017
• CHRISTIE 2010 — Thony CHRISTIE: Galileo’s great bluff and part of the reason why Kuhn is wrong. | The Renaissance Mathematicus (wordpress.com), vyhledáno dne 6.6.2022
• CHRISTIE 2011 — Thony CHRISTIE: But it doesn’t move! | The Renaissance Mathematicus (wordpress.com), vyhledáno dne 6.6.2022
• MIKULEC 2016 — Jiří MIKULEC: České země v letech 1620–1705. Od velké války k dlouhému míru. Praha 2016
• STEHLÍKOVÁ 1988 — Eva STEHLÍKOVÁ: Horácius, Quintus Flaccus: Ódy. In: Vladimír MACURA: Slovník světových literárních děl 1, A–L. Praha 1988
• TELESKO 2014 — Werner TELESKO: The Pietas Austriaca. A political myth? On the Instrumentalisation of Piety towards the Cross at the Viennese Court in the Seventeenth Century.  In:  Herbert KARNER, Ingrid CIULIS, Bernardo J. GARCÍA GARCÍA (eds.): The Habsburgs and their Courts in Europe, 1400–1700. Wien 2014

Prameny:

• BILOVSKÝ 1724 — Bohumír Hynek Josef BILOVSKÝ: Coelum Vivum, Et Firmamentum Dogmatum Christi, Id Est: Doctrinales de Gloriosa, ac Immaculata Virgine Panegyrici, per annuas ejusdem Deiparae Solemnitates distributi[…]. Opava/Oppaviae 1724 
• HORATIUS 1604 — Quinctus HORATIUS Flaccus: [Carmina]: ab omni obscenitate Romae expurgatus. Dillingen/Dilingae 1604 
• KITTO 1864 — John KITTO: A Cyclopædia of Biblical Literature. Volume II. Edinburgh 1864
• LAMORMAINI 1638 — Guilielmus LAMORMAINI: Ferdinandi II. Romanorum Imperatoris Virtutes. Vienna 1638
• PETRARCHA 1516  — Francesca PETRARCHA: Canzoniere et Triomphi. Bologna 1516
• UGONIS 1600 — UGONIS de Sancto Charo: Opera omnia in universum vetus et novum testamentum. Sassae 1600

Autorky textu:

Anežka Jírovec Bartošíková
Jana Mafková