I/I/01 UNUS OMNES

Motto: UNUS OMNES (Racconto delle sontuose esequie, 1645 – impresa Isabelly Bourbonské (1602–1644); F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Unus omnes; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Unus omnes)

Pictura: armilární sféra / zeměkoule s ekliptikou

Epigram:  Exemplum Superiorum (Claudius Claudianus: De Quarto Consulatu Honorii Augustii Panegyris, 1821 Londýn; John Owens: Ad Jacobum Regem, 1633 Amsterdam),  Motio Divina (Justus Lipsius: De constatia libri duo, 1584 Antverpy)

---

Summary / Resumé CZ, ENG:

UNUS OMNES je jedním z mála emblémů doplněných picturou. Ta zobrazuje armilární sféru točící se kolem Zeměkoule. Východiskem je impresa španělské královny a milánské vévodkyně Isabelly Bourbonské (užitá ve smuteční výzdoby Milánského dómu roku 1644), která Picinellimu posloužila za vzor vlivného vládce, jehož lze přirovnat ke středobodu nebeské sféry či samotnému hybateli všech věcí a lidských osudů. Božský pohyb (Motio divina) i obraz vyšších (Exemplum superiorum) ilustruje verši neo-stoického filozofa Justa Lipsia, římského básníka Claudia Claudiana a velšského epigramisty Johna Owense.

UNUS OMNES is one of the few emblems accompanied by a pictura. It depicts an armillary sphere revolving around the Earth. It is based on the impresa of the Spanish queen and Duchess of Milan, Isabella of Bourbon (used during the funeral decoration of the Duomo of Milan in 1644), which Picinelli used as a pattern of an influential ruler who can be compared to the centre of the celestial sphere, or the very mover of all things and human destinies. He illustrates both the divine movement (Motio divina) and the higher pattern (Exemplum superiorum) in verse by the neo-Stoic philosopher Justus Lipsius, the Roman poet Claudian and the Welsh epigrammist John Owens.

---

I/I/01

Kapitolu věnovanou nebesům uvádí Picinelli emblémem UNUS OMNES (jeden všechny), jehož grafickou podobu – jako jednu z mála – taktéž předkládá. Jedná se o zobrazení armilární sféry, tedy matematického přístroje  se Zeměkoulí ve středu, kolem níž bylo možno rotovat kovovými kruhovými obručemi představujícími zdánlivé dráhy nebeských těles.^[1]Picinelli svůj výklad armilární sféry jako obrazu veškerého pohybu vyvolaného jedním centrem přejímá z výkladu španělského mystika a jezuity Juana Eusebia Nieremberga (1595–1658). … Continue reading Zatímco v originálním italském vydání je sféra zobrazena na úpatí masivního pohoří, představujícího snad jižní alpské svahy nad milánskou nížinou, shlížíme v latinském vydání na rovinatou krajinu se skupinou stromů a panoramatem kláštera ve Wettenhausen – tedy na působiště autora latinského překladu, augustiniána Augustina Eratha.^[2]Na obzoru je po pravé straně skupina stromů (dvou listnatých a šesti topolů), zatímco vlevo je patrná skupina staveb obehnaných zdí s dvojicí hranolovitých věží. Ze zobrazených staveb … Continue reading Vzorem pictury a připojeného motta je nicméně jedna z impres smuteční výzdoby milánského dómu, oslavující místní vévodkyni a španělskou královnu Isabellu Bourbonskou, jež svým skonem „pohnula k zármutku city Parnase Milánského“ (volný překlad: MM).

Isabella Bourbonská (původně Elizabeta Francouzská) se narodila 22. listopadu 1602 na zámku ve Fontainebleau jako dcera Jindřicha IV. (1553–1610), prvního francouzského krále z rodu Bourbonů, a Marie Medicejské (1575–1642). V raném dětství byla zasnoubena s princem Filipem Emanuelem z Piemontu (dědicem Karla Emanuela I., vévody Savojského), jenž však záhy zemřel, a bylo proto nutné přistoupit k jednání o sňatku novém. Tohoto diplomatického úkolu se ujala Isabellina matka, která navzdory komplikované náboženské situaci v Evropě velmi usilovala o nastolení míru mezi významnými evropskými mocnostmi. Francii se tak díky ní podařilo vyjednat dvojí sňatek se španělskými Habsburky, a Isabella jej po právu považovala za svůj nejvýznamnější politický úspěch.^[3]Samotný sňatek doprovázelo 9. listopadu 1615 slavnostní předání princezen, které se odehrálo na řece Bidassao, tvořící přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. U obou … Continue reading Isabella tak byla roku 1605 provdána za následníka španělského trůnu Filipa IV., zatímco její bratr Ludvík pojal za manželku Filipovu sestru, španělskou infantku Annu Rakouskou. Z Isabellina manželství vzešlo několik dětí, jen dvě se však dožily vyššího věku a z nich pouze Marie Tereza Rakouská dospělosti.^[4]Marie Tereza Rakouská byla později provdána za svého bratrance, Ludvíka XIV., syna Isabelinina bratra Ludvíka XIII. Syn Baltasar Karel Španělský zemřel v nedožitých 17 letech. 

Ve Španělsku byla Isabella velice oblíbená nejen pro svou krásu,^[5]Dle všeho se Isabella nechávala portrétovat jen nerada (JUSTI 1933, 523; GUDIOL 1973, 187). Výjimku představují zejména jeden její anonymní portrét  v šatech zv. guardainfante … Continue reading inteligenci a noblesu, ale zejména proto, že v době nepřítomnosti manžela skvěle zastávala funkci regentky krále.^[6]https://dbe.rah.es/biografias/13025/isabel-de-borbon vyhledáno dne 14.12.2021 Proslavila se zejména vyjednávacími schopnostmi, jimiž v době sužované válečnou, finanční i společenskou krizí zajišťovala tolik potřebné finance armádě a zemi.^[7]Španělsko procházelo v období první poloviny 17. století poměrně rozsáhlou společenskou krizí, zapříčiněnou jak válečnými událostmi (válka s Francií či katalánská vzpoura), … Continue reading Isabellina role španělské královny a manželky často nepřítomného krále Filipa IV. tak nebyla jednoduchá, o to víc však byla v tomto pro Španělsko tolik náročném období její role nepostradatelná.^[8]ORSO 1990, 51.
O vysokém postavení  královny Isabelly, jejích skvělých vyjednávacích schopnostech a o významu, který měla pro svůj lid, svědčí mimo jiné řada smutečních obřadů k uctění její památky. Pompézní slavnosti doprovázely nejen samotný její pohřeb v Madridu (viz níže), ale okázalá castra doloris byla na její počest budována v celé řadě dalších měst, a to nejen ve Španělsku,^[9]V samotném Španělsku se jednalo například o Salamancu, kde byl v katedrále zbudován bohatě zdobený katafalk s důmyslně propracovaným ikonografickým programem. Viz. MONTANE 1997, … Continue reading ale i v severní Itálii, která od poloviny 16. století patřila Španělským Habsburkům.^[10]Severní Itálie včetně Milána připadla španělským Habsburkům roku 1525 poté, co španělský král Karel V. porazil v bitvě u Pavie francouzského krále Františka I., jemuž bylo … Continue reading Díky publikacím, které u příležitosti těchto slavností vznikly, máme dochovanou jak jejich vizuální podobu, tak ideový program doprovodné výzdoby. Na základě srovnání s obdobnými obřady dalších příslušnic vládnoucích dynastií se zdá, že Isabella Bourbonská byla svými současníky vnímána jako skutečně výrazná a zejména politicky aktivní královna.^[11]ORSO 1990, 51-52. Není tedy divu, že ji Picinelli ve svém textu přirovnává ke středu armilární sféry, jako ke „kouli, […], která byla v kovových kruzích, do sebe vpletených, a která veškerou rotaci, všechnu různorodost nebeských oběhů, ideu celého vesmíru takto (podivuhodně) vyjádřila“. (volný překlad: MM).

Pro pochopení Picinelliho výkladu tohoto emblému je důležité zejména přirovnání rotace armilární sféry k vlivu, jejž Isabella na své okolí měla. Dle něj tak motto UNUS OMNES (jeden všechny) vyjadřuje přibližně následující:  „[…] co se první hýbe […] a jak říká filosofie […] jak se všechny níže položené sféry vrhají k Západu pohybem, stejným způsobem byly od skonu královny všechny duše poddaných uvrženy do zármutku.“ (volný překlad: MM) Picinelli tím volně parafrázuje doprovodný text jedné ze dvaatřiceti Isabelliných impres otištěných v publikaci  Racconto delle sontuose esequie^[12]Racconto delle sontuose esequie fatte alla Serenissima Isabella, reina di Spagna …, Milano: Dionisio Garibaldi, 1645. PRAZ 1964, 570. Giovanniho Paola Bianchiho, vydané roku 1645 a zaznamenávající celý průběh smuteční slavnosti. Obřad se uskutečnil 22. prosince roku 1644^[13]TToto datum bylo vybráno mimo jiné v souvislosti pohřebního ceremoniálu a svaté mše sloužené v témže chrámu před 33 lety za zesnulou panovnici Markétu Habsburskou. z rozhodnutí Jeho Eminence arcibiskupa Cesara Montiho.^[14]Cesare Monti (1594–1650), kardinál a milánský arcibiskup mezi lety 1632–1650. Byl jedním z hlavních představitelů církevní politiky papeže Urbana VIII, který jej jmenoval papežským … Continue reading Na výzdobu chrámu byla vypsána veřejná soutěž pod dohledem španělského guvernéra, markýze di Velada, přičemž vítězný návrh dodal tehdy již slavný milánský architekt Francesco Maria Ricchini^[15]Francesco Maria Ricchini (1584–1658), mistr stavitel milánského dómu. Nejvýznamnější architekt počátku 17. století. WITTKOWER 1975, 118. a mladičký malíř Giovanni Cristoforo Storer.^[16]Giovanni Cristoforo Storer (1617–1671), německý malíř a rytec, v Miláně působil mezi lety 1640–1657, poté se vrátil zpět do Záalpí a působil zejména pro jezuitský řád. Storer byl … Continue reading Sochařskou výzdobou byl pověřen Giovanni Pietro Lasagna.^[17]Giovanni Pietro Lasagna (?–1658) byl sochařem milánské dómské huti. První zmínka o jeho osobě pochází z 6. 12.  1610, kdy byl přijat jako stálý sochař do sochařské dílny … Continue reading Celý chrám byl oděn jak z vnitřku, tak zvenčí do černých drapérií s bílými kaskádami. Uprostřed křížení hlavní lodi milánského chrámu se nacházel katafalk^[18]Castru doloris Isabelly Bourbonské se naposledy věnovala Carmen Putschky v referátu předneseném na Univerzitě v Marburku roku 1990. Manuskript tohoto referátu cituje APPUHN-RADKE 2000, autorky … Continue reading z falešného mramoru stojící na podestě s balustrádou, na níž v rozích stálo osm soch personifikací zesnulé panovnice, reprezentujících  le doti del corpo (vlastnosti těla).^[19]Královský majestát, Urozenost, Bohatství, Krása, Skromnost, Čistota, Plodnost, Milost. Samotný katafalk stál na podstavci se schody, u nichž seděly čtyři postavy truchlících žen z lidu. Katafalk měl podobu obdélného chrámu, v jehož nitru spočívala rakev ozdobená královskou korunou,  mezi jeho sloupy stálo osm soch reprezentujících druhý řád personifikací zesnulé panovnice, a to le Virtù dell’animo (ctnosti duše).^[20]Náboženství, Prozřetelnost, Velkodušnost, Štědrost, Vlídnost, Vyrovnanost, Hospodaření, Manželská svornost. V tympanonech chrámu se nacházely královské erby, jež po stranách drželo osm pololežících postav, symbolizujících jednotlivé provincie Španělských Habsburků.^[21]Španělsko, Insubrie, Germánie, Flandry, Neapol, Sicílie, Afrika, Indie. Z nároží atiky svolávaly k ceremonii a tiché meditaci nad Isabelliným skonem sochy heroldů s trubkami.^[22]Velkolepost, Věrnost, Zbožný cit, Úcta. PPyramidovité střechy – jedna uprostřed a čtyři menší v rozích – byly završeny bronzovými koulemi s královskou korunou. Celá architektura byla osvětlována nespočetným množstvím svíček, které hořely během hlavního obřadu. Součástí výzdoby byla vedle katafalku zejména dekorace hlavní lodi, kde byl na pilířích zavěšen souvislý pruh plátna s dvaatřiceti impresami oslavujícími jednotlivé Isabelliny ctnosti.^[23]BIANCHI 1645, 1-62. V místech třinácté mezilodní arkády se nacházela i Picinellim přejatá impresa  UNUS OMNES, oslavující Isabellu jako tu, „která nebe nad španělským královským dvorem uchránila před zmatkem a domácí záležitosti uvedla do pythagorejského souladu.“^[24]BIANCHI 1645, 94. (volný překlad: MM)

Slavnosti v Milánském dómu se konaly téměř měsíc po vlastním pohřbu Isabelly, který proběhl v polovině listopadu roku 1644 v madridském kostele sv. Jeronýma.^[25]ORSO 1990, 52. VVýzdobou a celým ikonografickým programem byl pověřen španělský architekt Juan Gomez de Mora a celou událost pak v jedenácti rytinách spisu Pompa funeral^[26]Pompa funeral, Honras y Exequias en la muerte de la muy Alta y Catolica Señora Doña Isabel de Borbon Reyna de las Españas… Madrid: Diego Diaz de la Carrera, 1645. PRAZ 1964, 568.Pompa funeral, … Continue reading zachytil vlámský rytec Juan de Noort.^[27]Juan de Noort(1587–1652) byl rytec vlámského původu, narozený v Antverpách a usazený v Madridu, kde 13. června 1652 zemřel. Byl plodným umělcem a od svého působení u dvora kolem roku … Continue reading Ty ilustrují celou smuteční výzdobu včetně vstupu do chrámu a samotného pohřebního katafalku, středobodu smuteční výzdoby. K symbolickému programu výzdoby však nejvíce přispělo šestnáct emblémů umístěných na čtyřech soklech monumentálních svícnů. Čtveřice emblémů zobrazovaly motivy symbolizující Isabelliny ctnosti, jako např. věnec, lilie, koruna, erb či palmová ratolest, chápaná jako symbol duchovního vítězství nad plněním pozemských povinností, jež bylo možno interpretovat také jako přímý odkaz k povinnostem, které Isabella plnila v roli regentky krále.^[28]Pro výklad jednotlivých emblémů viz ORSO 1990. To dokládala i personifikace Míru, představující podle Noorta  urozenou ženu, jež „[…] v pravé ruce měla zapálenou pochodeň, jíž zapalovala mnoho vojenských nástrojů, které měla u nohou jako překážky této nebeské ctnosti, tak charakteristické a milované královny, naší paní, která jej dodržovala i v těch nejmenších věcech. Celý svůj život s horlivou vášní toužila zavést mír mezi křesťanskými princi, nejen však kvůli těmto dvěma největším princům Evropy, králi Španělska, našeho pána a jejího milovaného chotě, a také krále Francie, jejího vlastního bratra, ale rovněž pro službu boží a pro dobro svých poddaných, k nimž vždy tíhla. Nemohla toho však dosáhnout, protože je válka trestem za hříchy a trvá, dokud [hříchy] trvají, aniž by je člověk stačil zastavit […]“.^[29]Konkrétně o ctnosti míru pak prohlašuje, že byl proveden v podobě vznešené Matrony korunované růžemi a květinami, protože v „míru všechno vzkvétá“. Viz ORSO 1990, 60. (volný překlad: BP) 

Při výzdobě smutečních katafalků se, tak jako ostatně i u řady doprovodných výzdob ostatních slavností (slavobrány, svatební ceremonie a další), vyskytují často narážky na ryze obecné vlastnosti zemřelého. Konkrétně tyto dva, ale i řada dalších symbolů ve výzdobě Isabellina madridského katafalku nicméně svědčí o tom, jak významnou a zejména politicky činnou ve své době byla. Není tedy divu, že Picinellimu posloužila za vzor vlivného vládce, jehož lze přirovnat k samotnému hybateli všech věcí a lidských osudů. Božský pohyb (Motio divina) i obrazem vyšších (Exemplum superiorum) jsou také dvě hlavní polohy Picinelliho výkladu motta UNUS OMNES, jimiž původně ryze osobní impresu Isabelly přetvořil v šíře pojatý emblém. Svou myšlenkovou argumentaci podpořil verši tří autorů: neo-stoického filozofa Justa Lipsia, římského básníka Claudia Claudiana a velšského epigramisty Johna Owense.

Motio Divina: Justus Lipsius (De constatia libri duo, 1584 Antwerpy) – „[…] pohybem osudu sebou táhne vše lidské, ale specifickou kvalitu každé věci nebo její pohyb nenarušuje […]“ Justus Lipsius, také Joest Lips nebo Joost Lips (18. října 1547 Overijse, Brabantsko – 23. března 1606, Leuven), byl vlámský filozof a humanista.^[30]Blíže k Lipsiovu životu viz: WASZINK 2004, 15-24. Zabýval se především oživením stoicismu takovou formou, která by nebyla v rozporu s křesťanstvím. Jeho ideje o postavení člověka ve společnosti měly vliv na utváření moderního pojetí státu. Jeho postavení jakožto předního humanisty^[31]Jeho dobové postavení dobře ilustruje dílo Petra Paula Rubense: Čtyři filosofové, 1611–1612. Na obraze jsou zachyceni v kruhu neo-stoicistických filosofů Peter Paul Rubens, Justus Lipsius, … Continue reading bylo vedle jeho roli v popularizaci neo-stoicismu a tacismu podpořeno také zpracováním vynikajících edic Tacita a Senecy.^[32]CONSTANTINIDOU 2017, 117–118.

Jeho zásadní dílo jsou dialogy De Constantia, které byly zformovány po vzoru Senekových dialogů. Toto dílo se vyznačuje novým pohledem na stoicismus, kdy posílená stoická mysl je odolná vůči externím problémům a výzvám, nejen teologickým. Spis není pouze filozofický, ale také může sloužit jako každodenní příručka v době zásadních teologických disputací a celoevropského konfliktu mezi katolicismem a protestanstvím. Spis De Constantia^[33]Blíže k Lipsiovu spisu De Constantia Libri Duo (Leiden, 1584) a jeho významu viz CONSTANTINIDOU 2017, 118–124. byl velice populární po celé Evropě a během dvou století (16. až 18.) byl více než 80krát revidován a vydán (minimálně 40krát v originální latině a zbytek byl překládán do evropských jazyků). De Clementia, Capitola XX. (odkaz na tento text je uveden v margináliích na okraji stránky v Picinelliho textu), bylo Senecovo dílo, se kterým Lipsius teoreticky pracoval a z nějž vycházel ze svých stoických úvah.^[34]Pasáže ze Senecovy De Clementia užil Lipsius mimo jiné i pro přípravu kázání při příležitosti návštěvy arcivévody Alberta Rakouského a jeho ženy Isabelly v Lovani roku 1599. … Continue reading Pasáže ze Senecovy De Clementia užil mimo jiné Lipsius pro přípravu kázání při příležitosti návštěvy arcivévody Alberta Rakouského a jeho ženy Isabelly v Lovani roku 1599, kdy Lipsius udílí šlechtickému páru rady ke správnému vládnutí.^[35]BRAUND 2009, 79. Své přední politické úvahy formuloval Lipsius v díle Politica,^[36]Politicorum sive Civilis Doctrinae Libri Sex (Leiden: Plantijn-Raphelengius, 1589) kde je text koncipovaný mimo jiné i formou udílených rad princi k dobrému vládnutí. V oněch doporučeních je kladen především velký důraz na panovníkovo působení na lid a na jeho autokratické vystupování.^[37]McCREA 1997, 5–11. Zakladatelem tohoto žánru byl Claudius Claudianus  a jeho rady císaři.

Claudius Claudianus (asi 369, Alexandrie – po 404 a před 408, Řím) byl římský básník řeckého původu na dvoře císaře Honoria. Pozoruhodné je, že působil společně u Honoriova dvora v zaniklém městě Mediolanum, kde se nyní nachází město Miláno. A právě vzhledem k orientaci tohoto Picinelliho emblému na milánskou půdu a politickou situaci se zdá, že epigram právě z Claudia Claudiana nezvolil náhodou.  Claudianus  se věnoval zejména panegyrickým básním oslavujícím císaře Honoria^[38]Flavius Honorius (9. září 384 – 15. srpna 423) byl západořímský císař od roku 395 až do své smrti. Je považován za jednoho z nejslabších pozdně antických císařů – téměř … Continue reading a generála Stilicha,^[39]Stilicho (359 – 22. srpen 408) byl vysoce postavený západořímský generál (magister militum) a patricius polobarbarského původu, jehož otcem byl náčelník Vandalů. Stilicho, jenž byl … Continue reading byl také autorem mytologických básní (Únos Proserpiny / De raptu Proserpina).^[40][1]HOŠEK 2008, 7–11; Blíže k výkladu a historii Claudianova básnického díla viz CONTE 2008, 585–87. Claudianus ve své básni citované v emblému UNUS OMNES, vyňaté z panegyriku De Quarto Consulatu Honorii Augustii Panegyris,^[41]Zatím dohledaný celý výbor z díla v anglickém i latinském znění zde. „The world shapes itself after its ruler’s pattern, nor can edicts sway men’s minds so much as their monarch’s … Continue reading uděluje rady císaři k dobrému vládnutí. Citovaná pasáž je vyňata z kontextu celé básně a je použita doslovně v konfrontaci s jiným citátem. V díle je odkazováno na dobrý způsob vládnutí, kdy panovník musí sám jít příkladem lidu, pakliže chce, aby jej lid následoval. Panovník se musí stát maximou jednání lidu a sám se podřizovat zákonům, které nastavuje, pak jej v jeho příkladu bude „nestálý lid“ následovat. Tyto oslavné básně mohly přinášet povzbuzení v nelehké a vypjaté době úpadku Západořímské říše a předpokládáme, že v kontextu emblému mohly představovat i jistou paralelu s historickými událostmi Isabeliny doby.

V přímé návaznosti na Claudiánův citát je použit epigram pocházející z Epigramů (Epigrammata, 1633, pag. 85) velšského epigramisty Johna Owense. John Owens (1564–1622) je znám také pod latinizovanými verzemi svého jména:  Ioannes Owen, Joannes Oweni, Ovenus a Audoenus. Pro proslulost svých epigramů je nazýván také „anglickým Martialem“^[42]Marcus Valerius Martialis, zkracováno v angličtině na Martial (40 a 43 Bilbilis, Španělsko – 102 tamtéž) byl nejproslulejší antický autor epigramů považovaný za zakladatele moderních … Continue reading”.^[43]HUGH 1911, heslo: Owen, John [Ovenus or Audoenus]. Picinelli cituje v celém znění epigram z knihy první věnované Lady Arbelle-Stuart, nazvaný Ad Jacobum Regem (v anglickém překladu).^[44]„O of what Force Example’s in a King? – Actest? thou bidst: forbearst? forbidst the thing. – A Prince moves principal; a King doth steer. – As Skyes the Stars, so Kings the People … Continue reading John Owens publikoval svá díla v době vrcholné anglické renesance, kdy se Anglie potýkala s jistou vnitřní rozpolceností, ideové krizi humanismu  na přelomu 16. a 17. století . V Anglii docházelo k vystřízlivění z velkých iluzí a k poznání neřešitelných krutých společenských rozporů.^[45]STŘÍBRNÝ 1987, 122–123. Obdobně jako výše zmíněný Justus Lipsius (na jehož odkaz se i Owens přímo odvolává), byl i Owens důležitou součástí literární tradice, která formovala evropskou protestantskou kulturu. Jeho volba latiny jako jazyka  uměleckého vyjádření mu zajistila, že jeho dílo bylo čteno a známo daleko za hranicemi rodné Anglie.^[46]HARRIES 2004, 19–32. Stojí za pozornost, že Picinelli pracoval s autory uvedenými na „Indexu“ (Index librorum prohibitorum), tedy s Justem Lipsiem i s Johnem Owensem. Snad právě proto vyňal citáty jejich textů z celkového kontextu děl, ve kterých se nachází, a použil tyto výňatky v souladu se svým filozofickým postojem.

S ohledem na povahu Picinelliho emblému se domníváme, že hlavním motivem přebraným z citované pasáže Justa Lipsia není toliko výklad celého jeho textu z filozofické stránky, ale použití popisu Božího působení na lid ve spojení s Claudiánovým textem funguje jako ilustrování neviditelné síly Boha, která obdobně jako dobrý vladař ovládá osud svých poddaných tak, že do jejich životů nezasahuje, i když sám koná a „hýbe se“. Pokud vezmeme ohled i na Picinelliho důraz na stoické chápání světa, je dobré tento „Božský pohyb“ chápat jako danou a neměnnou sílu, která funguje a působí na lid, ať je mu to po vůli, či nikoliv. Picinelli vedle sebe paralelně staví dva hybatele, a to nejvyššího hybatele božského a nejvyššího hybatele světského. Odkazem na Johna Owense nakonec tyto myšlenky spojuje do jednoho celku, kdy poukazuje na souvislost mezi panovníkem a hvězdným nebem: „[…] As Skyes the Stars, so Kings the People bear.“ – :[…] Tak jako jsou hvězdy (svým vztahem) k nebi, tak i Král svůj lid nese.“ Tímto citátem může Picinelli propojit své vnímání pomyslných neviditelných hybatelů světem lidí stejně jako pomyslné dráhy a pohyby hvězdných těles.

Autorky textu:

Anežka Jírovec Bartošíková
Jana Mafková
Bojana Popatanasovská 

Seznam literatury:

• APPUHN-RADTKE 2000 —  Sibylle APPUHN-RADTKE: Visuelle Medien im Dienst der Gesellschaft Jesu. Johann Christoph Storer (1620–1671) als Maler der Katholischen Reform. Řezno 2000
• BERTRAM — BÜTTNER 2018 — Gitta BERTRAM — Nils BÜTTNER: Sinnbild – Bildsinn. Rubens als Buchkünstler. Stuttgart 2018
• BRAUND 2009 —  Susanna BRAUND: Seneca: De Clementia. Oxford 2009 
• CONSTANTINIDOU 2017 — Natasha CONSTANTINIDOU: Responses to Religious Division, C. 1580-1620: Public and Private, Divine and Tempora. Brill 2017
• CONTE 2008 — Gian Biagio CONTE: Dějiny římské literatury, Praha 2008
• COURTRIGHT 2016 — Nicola COURTRIGHT: The Representation of the French–Spanish Marriage Alliance in the Medici Cycle: “Concorde perpetuelle”. In: Luc Duerloo – R. Malcolm Smuts:  The Age of Rubens. Diplomacy, Dynastic Politics and the Visual Arts in Early Seventeenth-Century Europe. Turnhout 2016
• EVERS 1942 — Hans Gerhard Evers: Peter Paul Rubens. Mnichov 1942
• HARRIES 2004 — Byron HARRIES: John Owen the epigrammatist: a literary and historical context, In: Renaissance Studies, Vol. 18, No. 1, Special Issue: The Renaissance in the Celtic Countries. 2004
• HEIDEN 1984 — Rüdiger an der HEIDEN: Die Skizzen zum Medici-Zyklus von Peter Paul Rubens in der Alten Pinakothek. Mnichov 1984
• HENDRICKSON 2015 — D. Scott HENDRICKSON: Jesuit Polymath of Madrid: The Literary Enterprise of Juan Eusebio Nieremberg (1595–1658). Brill 2015
• HOŠEK 1975 —  Radislav HOŠEK: Claudianus a jeho dílo. In: J. Nechutová: Claudianus – Únos Proserpiny. Praha 1975
• HUGH 1911 — Chisholm HUGH: „Owen, John [Ovenus or Audoenus]„. In: Encyclopædia Britannica. 20 (11th ed.). Cambridge University Press. 
• JUSTI 1933 — Carl JUSTI: Diego Velazquez und sein Jahrhundert. Curych 1933
• McCREA 1997 — Adriana McCREA: Constant Minds: Political Virtue and the Lipsian Paradigm in England, 1584–1650, Toronto 1997
• MONTANER 1997 — Emilia MONTANER: The Last Tribute to Isabella of Bourbon at Salamanca. In: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. London 1997
• MUÑOZ 2013 — José Eloy Hortal MUÑOZ: The Household of Archduke Albert of Austria from His Election as Governor of the Habsburg Netherlands until His Investiture as Sovereign Prince of the Low Countries (1595–1598). In: Revue belge de Philologie et d´Histoire, 91/4, 2013
• ORSO 1990 — Steven N. ORSO: Praising the Queen: The Decorations at the Royal Exequies for Isabella of Bourbon. In: The Art Bulletin. 1990
• SANTALIESTRA 2016 — Laura Oliván SANTALIESTRA: The Representational Strategies of the Count-Duke of Olivares and Elisabeth of France: Equestrian Portraits, Guardainfantes and Miniatures (1628–1644). In: Luc Duerloo – R. Malcolm Smuts:  The Age of Rubens. Diplomacy, Dynastic Politics and the Visual Arts in Early Seventeenth–Century Europe. Turnhout 2016
• von SIMSON  — Otto von SIMSON: Peter Paul Rubens (1577–1644). Humanist, Maler und Diplomat. Mohuč 1996
• SOEN 2010 — Violet SOEN: The Clementia Lipsiana: Political Analysis, Autobiography and Panegyric. In: Erik De Bom (et al.): (un)masking the Realities of Power: Justus Lipsius and the Dynamics of Political Writing in Early Modern Europe, Brill 2010
• STŘÍBRNÝ 1987 — Zdeněk STŘÍBRNÝ: Dějiny anglické literatury. Praha 1987
• UBIETO ARTETA 1995 —  Antonio UBIETO ARTETA: Dějiny Španělska. Praha 1995
• WASZINK 2004 — Jan WASZINK:  Politica: Six Books of Politics Or Political Instruction. Assen 2004
• WITTKOWER 1975 — Rudolf WITTKOWER: Art and Architecture in Italy 1600 to 1750. Norwich 1975

Prameny:

• Racconto delle sontuose esequie fatte alla serenissima Isabella Reina di Spagna nella chiesa Maggiore della città di Milano il giorno xxii. decembre dell’anno M.D.C.XLIV. Milano: Giovanni Paolo Bianchi, 1645 
• Pompa funeral, Honras y Exequias en la muerte de la muy Alta y Catolica Señora Doña Isabel de Borbon Reyna de las Españas… Madrid: Diego Diaz de la Carrera, 1645
• Les amours du Roy, et de la Reine sous le nom de Jupiter & de Junon, avec les magnificences de leurs nopces , ou L’histoire morale de France, soubs le règne de Louys le Juste & Anne d’Austriche. Le tout enrichi d’un grand nombre de figures… Par le sieur de La Serre. Paris: Jean Puget de La Serre, 1625