I/I/04 UTCUNQUE SERENUM

Motto: UTCUNQUE SERENUM (F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Utcunque serenum; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Utcunque serenum)

Pictura: Klidné nebe, pod kterým z jeskyní naproti sobě zuří střetávající se větry

Epigram: Animus generosus (Lucius Annaeus Seneca: Annæi Senecæ tum rhetoris tum philosophi opera omnia, Antwerp 1615; Ferdinandus II. numquam turbatus – Guilielmus Lamormain: Ferdinandi II. Romanorum imperatoris virtutes…recusae, Vienna 1638)

Used in: Gregor Christian Martini: Gelehrter Teutscher Redner-Schatz Oder Oratorisches Lexikon, Frankfurt a Lipsko/ bei Johann Gottlieb Conradi 1704

---

Summary / Resumé CZ, ENG:

UTCUNQUE SERENUM je emblém, který Filippo Picinelli s největší pravděpodobností dedikoval postavě sv. Karla Boromejského. Poukazuje jím na neotřesitelnost ducha, kterou si světec i v nepříznivých okolnostech vždy zachoval. Klidnou duši Picinelli obrazně přirovnává k nebi, které i během zuřících a o sebe se tříštících větrů pod ním zůstává klidné. Vzorem k této metafoře mu byla pasáž z textu O Hněvu římského básníka Lucia Annaea Seneky. Animus genorosus (ušlechtilost duše) posléze přirovnal Augustus Erath ve svém překladu ke klidné duši císaře Ferdinanda II., který nebyl dle svého životopisce Lamormaina za žádných okolností znepokojený (Ferdinandus II. numquam turbatus (Ferdinand II. nikdy znepokojený)).

UTCUNQUE SERENUM is an emblem that Filippo Picinelli most probably dedicated to the figure of St. Charles of Boromea. It points to the unshakable spirit that the saint always retained even in adverse circumstances. Picinelli figuratively compares the serene soul to the sky, which remains calm even during the raging and clashing winds below. The model for this metaphor was a passage from the text On Anger by the Roman poet Lucius Annaeus Seneca. The animus genorosus (nobility of soul) was later compared by Augustus Erath in his translation to the calm soul of Emperor Ferdinand II, who, according to his biographer Lamormain, was never troubled under any circumstances (Ferdinandus II numquam turbatus (Ferdinand II never troubled)).

---

I/I/4

V pořadí čtvrtý emblém první kapitoly  UTCUNQUE SERENUM^[1]Za zmínku jistě stojí, že výraz „serenus“ byl užíván v astronomické a meteorologické terminologii při pozorování vesmírných těles. Tycho de Brahe užívá tento výraz při svých … Continue reading (za každých okolností klidný) Picinelli s největší pravděpodobností věnuje dalšímu velkému církevnímu představiteli, sv. Karlovi Boromejskému a  neotřesitelnosti jeho ducha. Ta je znázorněna impresou s obrazem nebe klidného i přesto, že pod ním běsní o sebe navzájem se tříštící větry ze dvou protilehlých jeskyň. Motto UTCUNQUE SERENUM přejal Picinelli ze Senecova spisu O hněvu, ve kterém  je klidné nebe vysoko nad bouřícím světem obrazem skutečně velkého a velkorysého ducha:

„Vyšší část světa, která je uspořádanější a blízká hvězdám, se nesráží v mraky ani není hnána do bouře ani se netočí ve vzdušných vírech. […] Stejně tak ušlechtilý duch, stále pokojný a spočívající na klidném podloží, tlumí v sobě všechny zárodky hněvu a je skromný, hodný úcty a uspořádaný.“ ^[2]SENECA 1999, 82.

Autorem citátu, na který  Picinelli odkazuje, je pozdně antický římský filozof, literát a politik Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65). Narodil se v tehdejší Hispánii, ale vzdělání zejména v oblasti filozofie a rétoriky se mu dostalo v Římě, kam byl poslán svým otcem. V Římě pak zastával vysoké postavení uznávaného řečníka, protože byl ale obviněn z cizoložství s neteří císaře Klaudia, musel do vyhnanství na Korsiku, kde strávil osm let. Odtud se mohl vrátit až na přímluvu císařovny Agrippiny, která mu svěřila do výchovy svého syna, budoucího císaře Nerona.^[3]Seneca: O klidu duševním; z předmluvy Jaroslava Dvořáčka, s. 5, 1928, Praha.

Seneca je tvůrcem tzv. nového římského literárního stylu, který se vyznačuje členěním v krátké, rytmické a myšlenkově vypointované sentence. Jeho dílo vychází z pozic etických, ale přes svou skoro stoickou ortodoxii značně svobodomyslných.^[4]Kdysi bylo populární považovat Seneku za velmi eklektického stoika, nicméně moderní věda ho chápe jako stoika ortodoxního, ačkoli poměrně svobodomyslného. Viz. … Continue reading Velké slávy se mu dostalo již během  života; později se k jeho filozofii hlásil císař Marcus Aurelius i křesťanství, které v etice Senekově nalezlo mnoho společného s vlastními morálními zásadami.^[5]MACURA 1988, 225. Stěžejním jeho dílem je soubor Epistulae morales ad Luciliumn (Listy), vzniklý v posledních třech letech jeho života. Jedná se o 124 dopisů příteli Luciliovi, jež  ukazují Senekovo hledání etické dokonalosti. Zároveň představují určitý filosofický testament pro další generace.

Citát, který Picinelli používá k demonstraci ušlechtilého ducha kardinála Karla Boromejského, je ze spisu De Ira (O hněvu). Seneca tento spis, který věnoval svému staršímu bratrovi Novatovi, sepsal v roce 45. Je součástí díla Dialogi a skládá se ze tří knih, z hlediska obsahu jde ale o dvě části: První (I–II.17) se zabývá teoretickými otázkami a pojednáním o tom, co je hněv a jak vzniká,^[6]Výraz ira definuje jako hněv, zuřivost, vztek, vášeň či rozhořčení – především však jako být rozzlobený. zatímco druhá část (II.18–III) nabízí praktické rady, jak s hněvem pracovat. První část začíná předmluvou o hrůzných důsledcích a projevech hněvu,  následují definice hněvu. Pokračuje otázkami, zda je hněv přirozený, zda může být mírný, zda je nedobrovolný a zda jej lze zcela vymazat. Druhá část začíná radami, jak se vyhýbat špatné náladě, a to jak u dětí, tak u dospělých. Dále Seneca uvádí poučky a rady, jak lze hněvu předejít nebo potlačit a také mnoho příkladů, které je třeba napodobit, nebo se jim naopak vyhnout. Dílo uzavírá několika dalšími radami, jak obměkčit sebe i druhé a shrnutím celé problematiky.

Picinelli využívá k demonstraci neotřesitelnosti ducha citát z šesté kapitoly třetí knihy  De Ira, kde Seneca přirovnává vznešenou a klidnou mysl k vyšší nebeské sféře, která se stejně jako ona vznáší nad bouřková mračna a blesky. Do vrstvy spodní patří hněv, neboť vznešená mysl podle Senecy „přebývá v klidném ovzduší, zadržující v sobě všechny pudy, z nichž pramení hněv, je skromná, vzbuzuje úctu a zůstává klidná“^[7]Přesné vydání, ze kterého  cituje Picinelli, není známo. Uvedené vydání je opatřeno komentáři filozofa a humanisty Justa Lipsia, přičemž pasáž z Lipsiova životopisu … Continue reading  Uplatněný citát tak Picinelli příhodně přiřazuje k mottu UTCUNQUE SERENUM „za každých okolností klidný“. To rovněž odpovídá popisu pictury, tedy klidného nebe, zastupující vznešenou a klidnou mysl, které je až nad bouřkovými mračny. V tomto případě jde však o dvě jeskyně, ze kterých vyráží střetávající se větry, reprezentující hněv či zuřivost. Přestože se prozatím nepodařilo dohledat konkrétní grafické zobrazení tohoto emblému, v popisu pictury Picinelli nicméně vychází právě ze Senecova díla, které mohlo být zdrojem inspirace dalším emblémům s totožným námětem klidného nebe a vichrů či vichřic.^[8]V emblematické literatuře se obvykle zobrazení větru či větrných proudů významově spojuje s neklidem duše, ale také s nějakými vnějšími nepříznivými vlivy nebo překážkami, … Continue reading

Právě takovou vznešenou a klidnou mysl přisoudil Picinelli ušlechtilé povaze  kardinála a milánského arcibiskupa svatého Karla Boromejského (1538–1584).  V této souvislosti je nutno poznamenat, že není zcela doloženo, zda  jde o osobu Karla Boromejského, v italském originále se jedná o “S. Carlo”, v latinském překladu Eratha najdeme „D. Carolus“.  Dokladem však může být to, že Picinelli na dalších místech hovoří o postavě San Carlo (v latinském překladu jako D. Caroli) často v souvislosti s postavou spisovatele Bartolomea Rossiho, který je autorem emblematické knihy (1616, Benátky) dedikované právě sv. Karlu Boromejskému.^[9]Rossiho spis Theatrum spirituale S. Caroli Cardinalis, vydaný v Benátkách 1616 není uveden na rozdíl od dalších dvou Rossiho emblematických publikací v Landwehrově soupise italských knih … Continue reading Picinelli Rossiho mnohokrát cituje a z této emblematické příručky přejímá hned několik emblémů v dalších knihách a kapitolách svého díla, které užívá nejčastěji právě ve spojitosti s postavou Karla Boromejského.^[10]Picinelli do svého textu s jistotou přejímá minimálně devatenáct z třiačtyřiceti Rossiho emblémů. Konkrétním příkladem může být emblém s mottem SEMPER ARDENTIUS,  přejatý z … Continue reading Rossi ve svém životopisu  Karla Boromejského, vyjádřeného pomocí emblémů (a jakýmisi „divadelními“ scénami, jak je v úvodu nazývá) u každého z nich popisuje symbol, motto (tzv. noemu) a epigram nazývá  „téma“. Pokračuje textem rozebírajícím daný emblém vždy ve vztahu ke konkrétní vlastnosti či události z Karlova života. Přestože emblémy nemají picturu, je možné si ji na základě  podrobného popisu dobře představit. Patří k nim i emblém významem podobný tomu zde pojednávanému, který  má motto VENTO SPIRITUS SANCTI COR VERGAT CAROLUS a představuje téma čistoty Karlova srdce, jež vanutí Ducha svatého činí klidným jako bezmračnou oblohu. 

Boromejský ve své době představoval jednu z nejvýznamnějších postav tzv. protireformace a sehrál klíčovou úlohu v dlouhém procesu vnitřní reformy katolické církve kulminující v Tridentském koncilu. Jeho urozený původ (pocházel z mocného rodu Borromeo) mu umožnil strmý postup do nejvyšších církevních sfér; jeho strýc Giovanni Angelo Medici se na sklonku roku 1559 stal papežem a jako Pius VI. synovce již v lednu roku 1560 (v Karlových jednadvaceti letech) jmenoval apoštolským protonotářem a záhy poté kardinálem. V čele milánské arcidiecéze provedl Boromejský řadu reforem a změn týkajících se jak duchovní správy a uvádění učení Tridentského koncilu v život, tak církevního hospodaření a působení řeholních řádů.^[11]Velký význam kanonizace, ale zároveň postavy sv. Karla Boromejského jako takové v kontextu katolické církve v tehdejší Itálii lze sledovat také díky  vydání několika jeho … Continue reading

Pro možné spojení Karlovy osobnosti s emblémem a zejm. jeho picturou je třeba bližšího pohledu na počátky zobrazování kardinálova života a zázraků. Ty nacházíme v akcidencích vydávaných u příležitosti jeho kanonizace roku 1610; zázraky a jejich výtvarná ztvárnění tvořily důležitou součást brožur věnovaných oslavám provázejícím kanonizaci.^[12]BARBIERI 2012, 127. V nich se  Karel objevuje se svou vlastní ikonografií, jejíž část se později stane kanonickou pro jeho   znázorňování. Druhý ze zásadních výtvarných pramenů vznikajících v době kardinálova svatořečení tvoří dva velké obrazové cykly v Milánské katedrále, zvláště  starší z obou, I fatti della vita del beato Carlo, o době jehož vzniku ještě před kanonizací svědčí titulování Karla beato (blažený). Přímý výskyt emblému s mottem UTCUNQUE SERENUM ani pictury se zobrazením zuřících větrů pod klidným nebem se nepodařilo v žádném z obrazových pramenů provázejících svatořečení dokázat, lze však najít výjevy tematicky  odpovídající. Příkladem je obraz ze zmíněného cyklu s názvem Karel Boromejský pořádající synodu, vytvořený malířem zvaným il Fiammengino, jejíž reprodukci nacházíme ve výroční brožuře vydané roku 1910 k třístému výročí kanonizace.^[13]BARBIERI 2012, 144 Na scéně z Fiammenginova obrazu Karel předsedá shromáždění kléru, sedícímu v několika řadách po jeho levici i pravici, v obou případech však pod úrovní jeho sedadla. V porovnání s popisem Picinelliho emblému zde nelze alegoricky hovořit přímo o zuřících větrech, jednotliví členové shromáždění však mezi sebou  znatelně živě diskutují, zatímco z držení těla kardinála, zobrazeného již se svatozáří, vyzařuje klid a rozvaha. Obraz v dómu popiskem opatřen není, grafiku pak doprovází popisek přeložitelný jako „Slaví 5 provinciálních a 11 diecézních synod 1565–1584“. 

Obdobně jako v případě emblému IMMOTA REVOLVOR, dochází v latinském překladu Augustina Eratha k aktualizaci emblému pro středoevropský kontext.^[14]Srovnej s I/I/3 IMMOTA REVOLVOR. V původním italském vydání končí emblém Senekovým citátem. Erath připojuje citát z knihy Wilhelma (Guilielmus) Lamormaina, Ferdinandi II. Romanorum Imperatoris Virtutes (1638),^[15]Pro bližší informace o Wilhelmu Lamormainovi (1570–1648) a císaři Ferdinandovi II. (1578–1637) viz I/I/3 IMMOTA REVOLVOR. na kterém ilustruje ctnosti katolického panovníka, císaře Ferdinanda II. Pro tento účel Augustin Erath vybírá citát z kapitoly XVII Constantia in adversis aeque ac prosperis (Stálost jak v nepřízni, tak v prosperitě).

Zaštiťující myšlenkou pro tento citát se stává „Ferdinandus II. numquam turbatus“ (Ferdinand II. nikdy znepokojený). Ferdinandovu stálost ve vrtoších osudu  nastiňuje  Lamormain na samém začátku kapitoly číslo XVII. Proč si  Erath zvolil právě tuto část k citaci, je zřejmé – Lamormainus zde přímo přirovnává Ferdinandův charakter k nebi a dochází tak k jednotě s pomyslnou picturou nastíněnou již v italském vydání: „Jednou oblačné, jednou klidné jsou obraty níže položeného světa, avšak nebe se nikdy  nemění; jistě ti, kteří znají Ferdinanda, by potvrdili, že odtud byl velmi podobný nebi. Na věci příznivé ani na věci nepříznivé pod sebou nedbal. Jeho duše nebyla nikdy znepokojena, nikdy nepodléhala změnám.“^[16]LAMORMAINI 1638, 77. (volný překlad MM) Ušlechtilá duše je tedy připodobněná opakovaně ke klidnému nebi. Důvodem pro užití klidného nebe může být to, že klidné nebe nedbá na okolnosti odehrávající se pod ním, jak naznačuje Picinelli, Seneca i Lamormainus. Taková duše je již povznesena nad veškerý chaos pod ní. 

Emblém UTCUNQUE SERENUM bez dodatků Augustina Eratha je později zařazen do řečnické / rétorické encyklopedie Gelehrter Teutscher Redner-Schatz Oder Oratorisches Lexikon Gregora Christiana Martiniho, vydané poprvé roku 1704, později kolem roku 1720 v Lipsku. Martini přiřazuje emblém k heslu „Adel / Adelich / Edel / Edelmann / hohe Ankunfft / hohes Herkommen / hoher Ursprung“ (význam: šlechtic, ušlechtilý původ).

Autoři textu:

Vojtěch Frei
Anežka Jírovec Bartošíková
Jana Mafková
Bojana Popatanasovská

Seznam literatury:

• CARSON / CERRITO 2003 — Thomas CARSON / Joann CERRITO: New Catholic encyclopedia. Second edition. Baa–Cam. Detroit 2003
• DACHOVSKÝ 2009  — Karel DACHOVSKÝ: Sv. Karel Boromejský: 1538–1584. Praha 2009
• LANDWEHR 1976 —  John LANDWEHR: French, Italian, Spanish, and Portuguese Books of Devices and Emblems 1534–1827. Utrecht: Haentjens, Dekker & Gumbert 1976
• LUCANUS 1976 — Marcus Annaeus LUCANUS: Farsalské pole. Praha 1976
• SENECA 1999 — Lucius Annaeus SENECA: O duševním klidu. Praha 1999

Prameny: 

• ROSSI — Bartolomeo ROSSI: Theatrum spirituale S. Caroli cardinalis et archiepiscopi Mediolani morum sanctitatem; animi dotes; & eius mercedem copiosam, representans. Deuchinum, 1616 
• SENECA — Lucius Annaeus SENECA: Philosophi Opera, quae exstant omnia: A Iusto Lipsio emendata et Scholijs illustrata. Antverpiae 1615
• LAMORMAIN — Guillaume Germé de LAMORMAIN: Ferdinandi II. Romanorum Imperatoris virtutes. Viennae 1638