IV/VIII/163 IN RELUCTANTES

Motto: IN RELUCTANTES (P. P. Bombino: Vestigium gymnasii, 1615, s. 130 – emblém pro kardinála Scipiona Borghese; F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653, s. 97 – emblém In Reluctantes; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681, s. 270 – In Reluctantes)

Pictura: Orel bojující s hadem, orel trhající hada drápy 

Epigram: Justitia Principis (Q. Horatius Flaccus (Horace) – Carmina: Lib. IV., Poem (Ode) IV., Venetiis 1565; Theodoretus – komentář k žalmu 17 (18), Basiliensi 1608; Sirach – 7,6; Leviticus (třetí kniha Mojžíšova) 26:27, 28)  

---

Summary / Resumé CZ, ENG: 

IN RELUCTANTES je další z řady emblémů, pro který Picinelli našel inspiraci v dedikačním spisu P. P. Bombina věnovaného kardinálovi Borghese. Pojednává v něm o rovném boji orla, který zápasí s hadem, přičemž právě tato zvířata jsou kardinálovými heraldickými symboly. Hlavní myšlenkou je na jedné straně použití síly proti těm, kteří se (doslova) vzpírají, a kteří budou potrestáni spravedlivým trestem a na straně druhé odměnění těch, kteří jsou věrní a poslušní. Tu pak podporuje odkazem na spisy Q. Horatia Flacca a Theodoreta a dále také odkazuje na knihu Sirach a Leviticus.

IN RELUCTANTES is another of a series of emblems for which Picinelli found inspiration in the dedicatory writing of P. P. Bombino dedicated to Cardinal Borghese. In it, he discusses the eagle’s equal struggle with the serpent, these animals being the cardinal’s heraldic symbols. The main idea is, on the one hand, force against those who (literally) resist, and who will be punished with just punishment, and on the other hand, rewarding those who are faithful and obedient. The latter is then supported by reference to the writings of the authors of Q. Horatius Flaccus and Theodoret, and also refers to the book of Sirach and Leviticus.

---

IV/8/163

Emblém s mottem IN RELUCTANTES (Proti vzpírajícím se) je dalším z řady případů,^[1]V závislosti na obsahu a tématu pictur čerpal Picinelli napříč celou encyklopedií emblémy ze spisu P. P. Bombina, který oslavuje kardinála Borgheseho. v nichž Picinelli vychází ze spisu Vestigium gymnasii. Ačkoli v něm kardinála Borgheseho přímo nejmenuje, jasně na něj poukazuje popisem výjevu orla zápasícího s hadem, tedy výjevu totožného s kardinálovým rodovým erbem. 

Tento obraz zápasu odpovídá hlavní myšlence celého emblému, totiž síle namířené proti tomu, kdo se jí protiví a překračuje zákony. Neposlušnost svrchovanosti je podle autora také jedinou záminkou ospravedlňující tvrdý zásah ze strany vládce a jedině vůči „zločincům a zlořádům“ smí být síly použito.  

Orel (příp. orlice, lat. v obou případech aquila) jako heraldická figura reprezentuje už od dob starověku sílu, moc, udatnost a zároveň božskou i lidskou vládu.^[2]BUBEN 1994, 292. V emblematické literatuře nachází orel širší uplatnění, v závislosti na kontextu se jeho význam specifikuje, výše uvedené vlastnosti však nese rovněž. Tak se např. ve spisu Jacoba Bosche orel v nejrůznějších případech vyskytuje až stokrát, v jednom pak přímo jako bojující s hadem.^[3]BOSCH 1701, 146, LANDWEHR 1972, 41. Scénu popsanou „Aquila cum serpente pugnans“ ovšem nedoprovází motto shodující se s mottem IN RELUCTANTES, nýbrž motto SEMPER ARDENTIUS (Vždy vroucí/horoucí);^[4]CAMERARIUS 1605, 449, LANDWEHR 1972, 47. konkrétně toto motto se vyskytuje i v několika dalších případech spolu s picturou zobrazující orla hadem uštknutého, tedy významově od Picinelliho pojetí odlišné.^[5]Viz HENKEL, SCHÖNE 1967, 768. Skutečný boj orla s hadem zpodobňuje např. pictura emblému VICTOR UTERQUE CADIT,^[6]CAMERARIUS 1605, 803. která se ovšem s Picinelliho významem rovněž míjí.^[7]Orel zde nemá nad drakem rozhodující a pro vyznění emblému klíčovou převahu, jedná se o rovnocenný zápas, v němž oba vítězové padnou.

První z Picinelliho citátů je verš z Horatiovy ódy na římského vojevůdce Drusa z roku 15 př. n. l.: přirovnává jej k mladému orlovi, jehož „hned zas na odbojných draků dav vedla láska k bojům a jídlu.“^[8]HORATIUS 1884, 7. Římský básník Quintus Horatius Flaccus byl populární nejen ve své době, ale rovněž v renesančním a především barokním období,^[9]Viz. emblém I/I/3 IMMOTA REVOLVOR. přičemž nejznámějším z jeho děl je lyrická sbírka Carmina (Ódy a epody). Původně čítala tři knihy, nicméně když básně ocenil samotný Augustus, byl Horatius pověřen složit hymnus ke stoletním hrám v roce 17 př. n. l. a doplnil ještě knihu čtvrtou.^[10]STEHLÍKOVÁ 1988, 360. Ta je sbírkou panegyriků, básní oslavujících Augusta samého i jeho nejbližších. Pro náš emblém je podstatná chvalořeč na nevlastního Augustova syna Drusa (38–9 př. n. l.) a jeho vítězné tažení proti alpským kmenům Raetů v roce 15 př. n. l. Dle Horatiova životopisce Suetonia se jednalo o přímou zakázku od Augusta, kterou po porážce germánských kmenů užil při vojenské propagandě jako příklad dosažených úspěchů.^[11]Vedle Drusova tažení je tak součástí Horatiovy čtvrté knihy i óda na jeho staršího bratra Tiberia opěvující jeho taktéž vítězné tažení proti Vindelikům. Drusova chvála je typickým panegyrickým textem, v němž je oslavovaný vojevůdce císaře Augusta představen jako Jupiterův orel, jenž se v mladické bujnosti vrhal zprvu na bezbranné ovce, záhy ale i na vzpírající se hady. Stejně jako on byl totiž dle Horatia i mladý Drusus lačný nejen kořisti, ale především samotného boje. Tak jako lvíče právě odstavené od matčina mléka, jež se s vervou vrhá po mladé lani, se Drusus ve svých dvaadvaceti letech hrdinně utkal s mocným alpským kmenem. Nevyzpytatelný zápas orla s hadem byl tématem v antické literatuře dobře známým, již v Homérově podání sloužil jako podobenství o zdánlivosti dosaženého vítězství: orla uštknutého během kořistného letu spatřili Trojané pod vedením Hektora, jehož rádce výjev interpretoval jako varování bohů a od útoku na Řeky se snažil Hektora odradit, leč marně^[12]KUHLMANN 2015, 87–92. (Homér: Ilias, 12/200–250). 

„Trójany popadl strach, když viděli třpytného hada
ležeti uprostřed nich — zlé znamení bouřného Dia.“^[13]HOMÉROS 2018, 277.

U dalšího z římských básníků Vergila vystupuje tmavý orel unášející hada jako symbol urputnosti zápasu, k němuž vybízí samotný Jupiter etruského vojevůdce Tarcha (Vergilius: Aeneis XI, 751–757). Jako orel, který unáší vzpírajícího se hada, vzbudí i Tarchon se svou kořistí chuť tiburských vojsk k nelítostnému boji. Ve všech případech je však k překonání nebezpečného soupeře potřeba odhodlání i odvaha postavit se vzpírajícímu se protivníkovi, jenž „silou uniká síle.“ Drusus totiž musel být stejně jako Tarchon odhodlán a „připraven na smrt“ a oproti Hektorovu rádci musel mít „bojovného a statného ducha.“ 

V rámci Picinelliho textu představuje Horatiův verš svého druhu úvod do alegorie odvahy, kde se také emblém IN RELUCTANTES v primárním Picinelliho zdroji (tj. Bombiniho oslavném spise pro kardinála Borgheseho) nachází.^[14]Pozoruhodný je však i komentář k této ódě v Benátském vydání z roku 1573. Orel podle autora komentáře Giovanniho Fabrini da Fighine “bojuje s hady, které nenávidí, protože mu … Continue reading V něm se totiž se zobrazením orla bojujícího s drakem setkáme v rámci popisu emblému, kterým Bombini ilustruje ctnost Fortitudo, jíž Borgheseho ve svých dedikacích zasvěcuje. 

Bombino popisuje sílu^[15]V ikonologické Ripově příručce dochází vlivem jazykové bariéry k určitému významovému posunu. Síla (Forza) nese výrazně odlišné atributy ve všech uvedených příkladech; se … Continue reading jako okřídlenou pannu stojící na nebi a se sloupem v ruce.^[16]Sloup ve výtvarném umění pro svou funkci představuje pevnost a nosnou sílu, zároveň také spojnici mezi nebem a zemí. BECKER, 264. Ve významové rovině ji vykresluje jako udatnou pannu stojící v čele římského lidu (doslova „potomků Aeneových“), jíž vládcové a králové obětují kadidlo. Ve svém zvolání k ní coby ctnosti ji oslovuje a vybízí ke spojení se s Borghesem a slibuje jí z onoho spojení těžit, jako by síla kardinálova ducha samu ctnost posilovala a rozmnožovala její udatnost. Toto pobídnutí pak podporuje apelem na podobu Borgheseho povahy s charakterem králů, které mezi kardinálovými současníky zřejmě není rovno; v něm jediném Bombino spatřuje vládce všech Římanů, ba vládce celého světa. V dedikaci činí ze síly dokonce Scipionovu dlužnici, mající zmíněnému pomoci proto, že vládne slovem. Na závěr vykresluje Borgheseho jako orla zasvěcujícího se síle poté, co pokořil hada, draka. 

Orel je ve spojení s kardinálovou osobností významným symbolem, a to jak (v tomto případě zejména) z hlediska heraldického (viz výše), tak z hlediska specifického apollónského kultu, který kolem kardinála budoval okruh jeho příznivců a chráněnců.^[17]Pro podrobnější popis apollónského kultu viz emblém I/I/2 NIHIL EXTRA. Tomu nasvědčuje i samotný Bombiniho emblém, ze kterého Picinelli – ačkoliv to neuvádí – zjevně vyšel. Dvě možné významové linie naznačuje zejména závěrečná pasáž Bombiniho emblému. Ctnost Odvaha v okamžiku nebezpečí totiž „zrodila dvě dvojčata sestry, jednu, která zdolává tím, že vzdoruje, druhou, která vítězí tím, že snáší (bolest).“ (volný překlad MM) K odvážným činům je tak třeba nejen odhodlání snést případnou bolest, ale i ochota k samotnému boji. Emblém pak končí popisem odvahy, jako té, jež je „ozdobena otcovskými odznaky v podobě  ptáka, kterého nebe zná, se jako blesk řítí proti vzdorujícím drakům a je obávaná svým rychlým letem.“ V rámci hrdinského kultu mohou být sestry aluzí na dvě vlastnosti Scipiona, odvahu a snášenlivost, jíž věnoval Bombino předešlý emblém Clarescit ab ictu. Složitějším způsobem však mohou odkazovat i k legendě o dvojčatech Apollonovi a Artemis a jejich zrození na ostrově, kam se před Héřinou kletbou a nebezpečným hadem Pythonem, jež na ni seslala, uchýlila Apollonova matka, Titánka Léta. Poté co vyrostl, „Apollón lukostřelec, jenž doposud nikdy svých zbraní neužil na žádnou zvěř, leč na kamzíky a srnky, Pýthóna tisícem střel – neb sotva stačil mu toulec – prostřílel tak, že prýštícím jedem mu zčernaly rány.“ (Ovidius 1974, 41) Na počest spravedlivého trestu poté přejmenoval rodný ostrov Pýthó na Delfy a založil zde svatyni a slavnou věštírnu. Zobrazení Apollona, který na svém slunečním voze doletěl na ostrov, aby zde strašlivého hada s dračí hlavou přemohl, se v malířství objevuje pro svou dramatičnost (pozoruhodné je jako zobrazení jednoho ze šesti intermezz Giovanni de‘ Bardiho v rámci divadelních festivit u příležitosti sňatku Ferdinanda I. Medicejského s Christinou Lorrainskou v roce 1589, kde je zápas boha hudby Apollona aluzí na sílu hudby jako takovou), nejčastěji jako ilustrace Ovidiovy báje Drak Python. Zde stojí za zmínku především ilustrace Proměn od Antonia Tempesty z roku 1606. Původem florentský malíř se proslavil zejména svými rytinami mytologických a historických scén, vedle toho působil i pro řadu významných osobností. Pro Scipiona Borghese opatřil v roce 1614 hlavní sál Casina v kardinálově městském paláci dvojicí vlysů s námětem Triumf slávy a Triumf lásky. Dále je s rodem Borghese spojována jednak jeho  alegorická oslavná kresba, jednak trojice blíže neurčených rytin zobrazujících různé formy zápasu s drakem; na první z nich spatřujeme hrdinu ve lví kůži (pravděpodobně antického Hérakla) zahánějícího draka (či v Héraklově případě hydru) kyjem s výjevem Prométhea sužovaného orlem, jejž se přicházející Héraklés chystá zastřelit.^[18]BUFFA 1984, 141. Na druhé, významově kardinálovi bližší, pak draka neseného ve spárech vítězného orla. Tento výjev překvapivě doprovází scéna Nanebevstoupení Páně s celou Kristovou postavou stojící na oblacích, vynášenou dvěma anděly a přihlížejícím sborem klečících apoštolů. Popsané výjevy se tedy zdají být ve vzájemné shodě: Kristus ve slávě jako vítěz nad smrtí a hříchem je předobrazem orla vítězícího nad drakem, hadem. 

Druhou z možných interpretací tohoto zobrazení podporuje soudobý panegyrický text Michelangela Tonta,^[19]TONTUS 1617, 2. pojednávající o vzájemné podobnosti Scipiona s papežem Pavlem V., patrné i přes jejich věkový rozdíl, a to pomocí metafory vzešlé z Pliniova popisu Filocharova obrazu visícího v tzv. kurii, senátu. Tento zobrazoval dva „ničím nevynikající muže“, Glauciona a jeho syna Aristippa, kteří se i přes věkový rozdíl znatelně podobali jeden druhému; nad nimi pak byl vyobrazen orel s hadem v drápech.^[20]PLINIUS 1974, 269. Plinius v umístění obrazu na první pohled nevýznamného právě v kurii (Pliniem nazývané radnicí), důležitém místě politického dění, vidí především moc umění samotného; nabízí se však i interpretace motivu orla s hadem coby symbolu spravedlivé odplaty za vzdor, který v politickém či soudním prostředí mohl fungovat jako určitý morální apel. Důležitost možnosti vnímání výjevu jako „moralizujícího“ konečně podtrhuje i Picinelliho chápání zobrazení orla s hadem jako symbolu odvahy, odhodlané k boji se vzdorujícím odpůrcem. Tento aspekt je patrný i v citátech připojených Picinellim, kde Bombiniho emblém rozvíjí. 

Zaprvé se jedná o citát z Leviticu, třetí knihy Mojžíšovy (26:27, 28), který říká, že „Jestliže mě ani přesto neuposlechnete a budete mi odporovat, i já se vám bude stavět na odpor (Jestliže vy budete kráčet proti mě, i já budu kráčet proti vám)“ a odvolává se tak na samotného Boha, který je nejspravedlivější ze všech a jehož zásady odpovídají významu motta IN RELUCTANTES, tedy vzpoury Boha proti těm, kteří se mu staví na odpor. Samotná 26. kapitola třetí knihy Mojžíšovy Leviticus pojednává o důsledcích jednání lidí: těm, kteří budou dbát přikázání a pokynů, se dostane odměny v podobě bohaté úrody, blahobytu, ale také bezpečí; naopak těm, kteří se Bohu postaví, vzepřou se a neuposlechnou přikázání, se dostane trestu v podobě utrpení, nemoci a strádání. Picinelli tak citátem z této knihy demonstruje v kontextu významu motta IN RELUCTANTES boží požehnání a odměnu pravověrným křesťanům i spravedlivý trest zlořečením proti těm, kteří se jeho přikázání vzpírají (což je doslovným překladem motta). 

Dalším odkazem, který Picinelli používá jako akcent a příměr emblému IN RELUCTANTES, je citát raně křesťanského filozofa, teologa a biskupa Theodora, konkrétně z jeho komentáře k Žalmu 18.^[21]Ve Vulgátě je číslování pozměněno, takže Picinelliho odkaz na Theodoretův komentář je k žalmu 17 a ve Vulgátě jde o žalm 18. Theodor z Mopsuestie (350–428) se narodil v Antiochii a jeho učitelem byl křesťanský biskup, mnišský reformátor a teolog Diodorus z Tarsu (zemřel kol. 390). Studoval rétoriku a literaturu, v raném mládí vstoupil do kláštera v Antiochii a kolem roku 383 se stal biskupem Mopsuestie ve starověké Kilíkii.^[22]QUASTEN 1960, 401. Theodor představuje jednoho z nejvýznamnějších a nejreprezentativnějších představitelů antiochijské školy a jeho rozsáhlé dílo obsahuje komentáře téměř ke všem biblickým knihám, které jsou pozoruhodné především  svobodným a kritickým zkoumáním otázek autorství a pro vysoce vědecký, filologický a historický přístup. Jako první použil literární kritiku k řešení textových problémů a mimo jiné napsal také velké množství dogmatických a kontroverzních pojednání, která dokazují jeho živý zájem o všechny teologické otázky své doby i jeho nezávislý úsudek.^[23]Tamtéž 402. Komentáře k žalmům sepsal Theodor jako své  první dílo už ve dvaceti letech a jako vůbec první v nich trval na tom, že je žalmy nutné číst na historickém pozadí.^[24]Tamtéž 404. Citát, jejž Picinelli používá jako referenci v emblému IN RELUCTANTES, je součástí Theodorova komentáře k verši 28 Žalmu 18 (Žalm 18:28), který parafrázuje: „Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči.“ Žalm 18 pojednává o králi Davidovi, jenž se úpěnlivě obracel na Hospodina a oslavoval ho, byl Hospodinem vyslyšen a zachráněn ze spár nepřátel i jeho předchůdce, krále Saula. I tímto citátem Picinelli odkazuje na milosrdenství boží i jeho spravedlivou odměnu tomu, kdo ho oslavuje a řídí se jeho nařízením tak, jak tomu činil David. A naopak zase spravedlivě trestá ty, kdo se mu v neposlušnosti vzpírají.

Celý popis emblému pak Picinelli trefně zakončuje citátem z knihy Sírachovcovy, jedné z deuterokanonických knih Starého zákona, který v jeho podání zní: „Nechtěj se stát soudcem, nemáš-li sílu svou ctností lámat nepravosti.“ (Sirach – 7,6). Doplňuje a zakončuje tak celý popis emblému opět v duchu spravedlivého potrestání nepravověrných, tentokrát však s apelem na ty, kteří by se snad chtěli stavět do role samotných „soudců“, neboť taková úloha podle Picinelliho vyžaduje ctnost síly i odvahy, a není proto určena každému. Na závěr tak znovu upomíná na hlavní myšlenku celého emblému: sílu namířenou proti tomu, kdo se protiví, vzpouzí či překračuje zákony a na jeho spravedlivé potrestání. 

Konkrétní příklad aplikace našeho emblému včetně motta se nám prozatím nepodařilo nalézt. Emblémů s identickou picturou existuje, jak jsme se snažili ukázat výše, celá řada. Zobrazení orla zápasícího s hadem však nabízelo mnoho významů. Velmi blízko k vlastnímu obsahu našeho emblému, tedy ke spravedlivému boji se vzpínajícím se protivníkem, má Cortonova kresba pro titulní list předmluvy latinského překladu Historie Tridentského koncilu jezuity Francesca Sforzy Pallavicina (Antverpy 1670). Jakkoliv je zde orel i zástupným symbolem samotného města Trident, které jej má ve znaku, odkazuje příslušné motto: STERNIT HUMI FOEDOS HOSTES, CELSA TUETUR (Strhává zhoubné nepřátele k zemi, vznešené ochraňuje.) ke spravedlivému boji s podlým nepřítelem. 

Autoři textu:

Vojtěch Frei
Bojana Popatanasovská

Literatura: 

HORATIUS 1884 — Quintus HORATIUS Flaccus: Ódy a epody (překlad Timothej Hrubý). Praha 1884

KUHLMANN 2015 — Peter KUHLMANN: Die literarische Überlieferung zu den Drususfeldzügen und das vierte Buch der Oden des Horaz, In: Gustav Adolf LEHMANN, Rainer WIEGELS (edd.): „Über die Alpen und über den Rhein…“ Beiträge zu den Anfängen und zum Verlauf der römischen Expansion nach Mitteleuropa. Berlin, München, Boston: De Gruyter Akademie Forschung, 2015, 87–101

PLINIUS 1974 — Gaius PLINIUS Secundus: Kapitoly o přírodě. Praha: Svoboda, 1974, 268–269

STEHLÍKOVÁ 1988 — Eva STEHLÍKOVÁ: Horatius, Quintus Flaccus: Ódy, In: Vladimír MACURA (edd.): Slovník světových literárních děl. Praha: Odeon, 1988, 360–361

QUASTEN 1960 — Johannes QUASTEN: Patrology. Vol. III: The Golden Age of Greek Patristic Literature From the Council of Nicaea to the Council of Chalcedon. Westminster 1960

BUFFA 1984 — Sebastian BUFFA: Italian masters of the sixteenth century: Antonio Tempesta. In: The Illustrated Bartsch, Vol. 37, Pt. 4. New York 1984

Prameny: 

THEODORETUS — THEODORETII: Opera omnia quæ ad hunc diem latine versa sparsim extiterunt. Cum indice verborum rerumque memorabilium locupletissimo, sub calcem operum addito. Basiliensi 1608

HORATIUS — Q. HORATII Flacci: Venusini Poemata omnia, annotationibus, atque notis illis… ad singulas odas appositis, illustrata. Venetiis, 1565