I/I/07 VERTITUR INTEREA

OdLenka Dvořáková

Motto: VERTITUR INTEREA (F. Picinelli: Mondo Simbolico, 1653 – emblém Vertitur interea; F. Picinelli: Mundus Symbolicus, 1681 – emblém Vertitur interea)

Pictura: Krajina pod hvězdnatou oblohou 

Epigram: Animus generosus (Aelred of Rielvaux: Opera divi Aelredi Rhievallensis, Rome, 1631)

Used in: Giovanni Battista Coriolano (erb kardinála Ludovisiho, frontispis sbírky Poemata Maffea Barberiniho, 1628), Ruggiero Pesci (Delle Imprese, 1624 – popis impresy Accademie della Notte v pojednání o impresách)

Summary / Resumé CZ, ENG:

Emblém VERTITUR INTEREA ilustruje koncept Animus generosus (ušlechtilá duše) a poukazuje na vytrvalost ducha. Východiskem je impresa boloňského intelektuálního spolku Accademia della Notte symbolizující zastřenou lidskou mysl, která však nepřetržitě usiluje o osvícení. Emblém Picinelli dále rozvíjí epigramem vyňatým z textu Aelreda z Rievaulx, vyzdvihujícím duchovní rovnováhu a neochvějnost. 

The emblem VERTITUR INTEREA illustrates the concept of Animus generosus (noble soul) and highlights the perseverance of the spirit. It is based on the impresa of the Bolognese intellectual society Accademia della Notte, which symbolizes the obscured human mind that nonetheless constantly strives for enlightenment. Picinelli further develops the emblem through an epigram drawn from the writings of Aelred of Rievaulx, emphasizing spiritual balance and steadfastness.

Sedmý emblém první kapitoly, VERTITUR INTEREA (Mezitím se otáčí) ilustruje téma Animus generosus (ušlechtilá duše),  které Picinelli promýšlí již v emblému I/I/4, Utcunque serenum. V něm vyzdvihuje stálost a vznešenost mysli v okamžicích protivenství i štěstí, posléze Vertitur interea tuto myšlenku rozvádí a k morálním hodnotám přidává také historické a intelektuální tradice.

Spojení Vertitur interea najdeme v antickém eposu Aeneis (kniha II/250), kde Vergilius popisuje otáčení nebes při přechodu dne v noc – a to před stěžejním útokem Řeků na Tróju. Ve stínu noci, která následovala po slavnostním vtažení danajského koně do města, se mimo pozornost Trójanů chystali Řekové na lstivý útok. Noc je tedy v tomto kontextu primárně symbolem nebezpečí. Plynoucí čas zároveň nevyhnutelně směřuje k následujícímu dni – osudnému dobytí Tróje. Sám Picinelli přímo na Vergilia neodkazuje, ale vzhledem k tomu, že z Aeneidy čerpá opakovaně, lze předpokládat, že i v tomto případě si byl kontextu použití fráze vědom.

V případě pictury Picinelli cituje konkrétní zdroj, a to picturu Accademia della Notte, boloňské akademie, která používala impresu zobrazující krajinu pod hvězdnou oblohou s mottem VERTITUR INTEREA. Jakkoliv se nám dosud podařilo najít pouze druhotně použité impresy Accademie (viz dále), víme díky spisu jednoho z členů, Ruggiera Pesciho, že použitá impresa zobrazující temnou polokouli představovala pro členy akademie  zastřený stav lidského intelektu, jenž usiluje o osvícení, a propojuje tak aspirace akademie s Picinelliho zkoumáním ušlechtilé mysli a nepřetržitého hledání poznání. 

Accademia della Notte 

Accademia della Notte (Akademie noci) byla založena Matteem Peregrinim1 v roce 1622 a rychle se stala jednou z nejdůležitějších akademií v Bologni. Instituce akademií 17. století je velmi široký pojem, v tehdejší Itálii jich vznikala celá řada. Jednalo se zpravidla o seskupení intelektuálů, kteří se věnovali velmi širokému spektru činností. Definovat přesně jejich povahu je obtížné kvůli  velké rozmanitosti, ale i nedostatku přímých archivních dokladů.2

V případě Accademia della Notte šlo zřejmě v první řadě o literární kroužek, mezi jehož stěžejní témata patřilo tehdy živě diskutované postavení dvořana a jeho role u dvora panovníka (viz dále). Zakladatel akademie Matteo Peregrini byl totiž považován za vzdělance, experta na politiku a byl též označován jako „dvořan”. Působil také jako profesor filozofie a logiky na boloňské univerzitě. Stal se aktivním členem živé intelektuální scény v Bologni a připojil se k Accademia dei Gelati.3 V roce 1622 založil Accademia della Notte, kde vystupoval pod jménem Errante (Chybující). Rok založení je nepřímo doložen v první publikaci akademie, Lezioni e rime di quelli della Notte di Bologna, vydané v roce 1624. V předmluvě se zde píše, že „od ustanovení jsou to dva roky.”4 Protektorem akademie se navíc v roce 1624 stal boloňský arcibiskup Ludovico Ludovisi,5 k němuž se s největší pravděpodobností6 vztahuje i erb s impresou akademie, jehož autorem je Giovanni Battista Coriolano (viz dále). Od této doby získala akademie i organizovanější strukturu a někteří  autoři tak k tomuto roku dříve směřovali i její oficiální počátek.7  

Díla publikovaná akademií představovaly především verše na literární a morální témata.8 Bylo by však chybou považovat diskuse členů za pouhá rétorická cvičení. Mezi členy byli i autoři vědeckých textů, kteří si dopisovali s Galileem, jako například Cesare Marsili.9 K dalším aktivitám Accademia della Notte patřily rytířské turnaje a vojenské hry, kde se zdokonalovaly jezdecké dovednosti. Existují také záznamy o spektakulárních rytířských představeních, zejména Amore prigioniero in Delo, které organizovala Accademia dei Torbidi v úzké spolupráci s Accademia della Notte a které zaznamenalo velký úspěch.10 I přes zjevné zapojení Accademie především do kulturního milieu Bologne se zdá, že její členové byli rovněž ve styku s evropskou intelektuální scénou. Členem Accademie byl například skotský polyhistor Thomas Dempster, pozvaný  zřejmě do Bologne  Matteem Peregrinim, s nímž ho vázalo úzké přátelství.11 U příležitosti Dempsterova úmrtí v roce 1625 sepsal další z členů Accademie, Ovidio Montalbani,12 oslavný spis Ragionamento funebre nella morte dell’Eccellentissimo Tomaso Dempstero Scozese, který může posloužit jako příklad veřejných projevů v rámci akademie. Mezi tématy, o nichž akademici diskutovali, se objevila i problematika hydrauliky, přičemž důraz byl kladen na praktické aspekty s přímým významem pro město. Městský senát je pak považoval za natolik závažné, že jejich hlubší zkoumání svěřil předním učencům působícím na univerzitě. Součástí debat byla také etická dimenze – akademici kritizovali lidskou snahu zasahovat do přirozeného běhu přírody a svévolně jej měnit.13 Ještě naléhavější se zdá být diskuze o roli „moudrého muže u dvora“, které se členové intenzivně věnovali i mimo samotnou Accademii.14 Dokládá to například polemika mezi zakladatelem Accademie, Matteem Perregrinim, a Giovannim Battistou Manzinim.15   

Právě Manzini také v jednom ze svých projevů,16 který vyšel tiskem v roce 1629, odhaluje význam názvu, impresy a účel Accademie della Notte kardinálům Lorenzu Magalottimu a Bernardinu Spadovi.17 Jak Manzini uvádí, byla noc už od dávných dob předmětem úvah teologů, filozofů i astrologů. Vnímána byla nejen jako protiklad dne, nýbrž také jako jeho prapůvod a zdroj.18 Zatímco slunci bývá přisuzována otcovská síla, noc je nazývána matkou života.19 V Písmu svatém ji Bůh nazývá temnotou, ale zároveň ji staví po bok svého díla – jako svědkyni, družku i spoluúčastnici.20 Noc je totiž tichá a představuje „čas odpočinku“, jenž si zasluhuje být posvěcen.21 Je starší než slunce, existovala dříve než čas sám a bývá pokládána za prvorozenou Boží dceru.22 Nezastupitelnou roli sehrává nejen v koloběhu přírody, kdy z ní den vychází, ale i v duchovním životě, neboť – jak Manzini říká – „ona je tím jediným nádherným objektem, v jehož líbezné vizi si Bůh přeje, aby svět nacházel zalíbení.“23 I Homér noc nazýval „matkou dobrých rad“ a doporučoval hledat je v tichu, jež noc přináší.24 Podle dávných autorit je noc také nositelkou poznání, léčitelkou ran – jako v mýtu o Prométheovi25 – a prostřednicí mezi člověkem a Bohem. V mystickém smyslu je přítomna i v nejzásadnějších okamžicích křesťanského příběhu: byla to noc, která spatřila Kristovo narození, utrpení i vykoupení.26 

Manzini tak svým výkladem ukazuje, jak může být motiv noci vnímán jako zdroj poznání a  duchovní hloubky. Zdá se, že právě tyto významy se promítly také do Picinelliho výkladu emblému VERTITUR INTEREA. 

Ruggiero Pesci a jeho Delle Imprese

Přímo o tomto emblému pak hovoří další z členů Accademie della Notte, Ruggiero Pesci, v akademii vystupující pod přezdívkou Sonnacchioso (Ospalý). Ve svém díle Delle Imprese z roku 162427 systematicky rozebírá koncepci impres, jejich vznik a kulturní význam. Jde o jedno z četných děl, která vznikala po vzoru stěžejní práce Paola Giovia na toto téma, Dialogo del’impresse (Řím 1555).28

Tak jako Giovio se i Pesci ve svém díle nejprve zabývá principy tvorby impres, na rozdíl od konverzačního přístupu Gioviova však předkládá strukturované pojednání, které poskytuje metodický výklad. Pesci zdůrazňuje především důležitost rovnováhy mezi vizuálními a textovými prvky. Jak uvádí, impresa nemá mít jen pouhou dekorativní funkci, měla by také zapojovat intelekt a podněcovat zamyšlení nad mnohovrstevnatými symboly. To platí zejména pro akademické prostředí:

„… l’Imprese, che si formano in occorrenze di Academie, non solo la Proprietade, & il sentimento possa esser alquanto riposto, ma anco non esser necessario, che il Corpo sia volgarmente riconosciuto. Si formano queste solamente fra persone studiose, & da supporsi, che siano tutte mezzanamente ammaestrate nella cognitione di molte cose.“29

Tento přístup odpovídá intelektuálnímu étosu Accademia della Notte a podtrhuje jej i metaforická hloubka motta akademie, VERTITUR INTEREA. Pesciho analýza vyzdvihuje důležitost propojení pictury a motta tak, aby vyjadřovaly hluboké morální a intelektuální aspirace. Impresa má odrážet nejen individuální postoje členů, ale i institucionální hodnoty celé akademické komunity.

Pesci pak rozvádí symboliku impresy Accademie della Notte a popisuje potemnělou hemisféru čekající na osvícení jako metaforu lidského intelektu usilujícího o poznání a ctnost:

„Quanto al corpo la vivezza, che consiste nella metafora, e bellissima, intendendosi per la moltitudine delle cose, che contiene l´hemisphero ottenebrato, gl´ingegni de gl´Academici ottenebrati dal loro stato imperfetto, e per la luce del Sole, la perfettione scieza, e virtude, che aspettano. Quanto al motto posto da quei primi, che unirono l’Accademia, egli è ottimo rispetto alle regole comuni dei moti. Ne addita egli, che fra tanto volgendo il cielo si accosta la luce del Sole, e esercitandosi gli ingegni degli Academici s’accosta loro il Sole della virtù.”30 

Impresa Accademie della Notte tak podle Pesciho odpovídá akademickému hledání univerzálních pravd, spojujícímu individuální cestu za moudrostí se širšími společenskými a duchovními ideály.

Giovanni Battista Coriolano a pictura

Za svou působivost vděčí impresa Accademie della Notte nejspíše návrhu boloňského malíře Giovanniho Battisty Coriolana (1579(?)–1649).31 Tento rytec, školený zřejmě v dílně G. L. Valesia, se proslavil zejména návrhy emblémů a detailními portréty.

Texty Pesciho ani Manziniho neuvádí Coriolana jako autora impresy Accademie della Notte, jeho autorství je tedy doloženo nepřímo, a to prostřednictvím dvou listů, které zároveň ukazují propojení akademie s nejvyššími církevními kruhy.

Jedním z nich je titulní list sbírky básní Poemata Maffea Barberiniho (budoucího papeže Urbana VIII.32). Ta vyšla v téměř dvaceti vydáních, z nichž některá byla ilustrována i Rubensem či Berninim. Kapesní vydání s titulní stranou od Giovanniho Battisty Coriolana, na níž je použita impresa Accademia della Notte, bylo publikováno v Bologni roku 1628. Impresu akademie nese také volný list s erbem protektora Accademie, kardinála Ludovica Ludovisiho.33 Tato jeho pozice je zjevně podtržena malou sovou ve vrcholu kartuše impresy, která vynáší jeho rodový erb. Ten je v případě frontispisu Barberiniho Poemat zastoupen pouze rejem včel, které vylétají z papežské tiáry korunující název sbírky a jméno jejího autora ve středu naturalistické kartuše z vavřínových větviček.  

Coriolanova tvorba zahrnovala i emblémové publikace, jako například Emblemata34 Paola Maccia. Mimo to vytvořil také titulní list pro jedno z vydání Peregriniho díla Moudrý muž u dvora, portrét papeže Urbana VIII. či malíře Guida Reniho a mnoho dalších grafických prací.

Picinelliho rozšíření: Aelredův epigram

Picinelli obohatil impresu Accademie della Notte citátem z textu svatého Aelreda z Rievaulx,35 cisterciáckého mnicha z 12. století, známého díky dílu Speculum Caritatis (Zrcadlo lásky). V tomto spise Aelred vytváří teologický rámec pro nahlížení mezilidských vztahů prizmatem boží lásky, s důrazem na vytrvalost, pokoru a duchovní harmonii.

Ačkoli se spojitost mezi Aelredovým učením a ideály intelektuálního usilování Accademie della Notte, symbolizovaného její impresou, nemusí na první pohled jevit jako zřejmá, podrobnější pohled na činnost akademie a spisy jejích členů odhaluje úzkou souvislost. Aelredova témata rovnováhy, vytrvalosti a začlenění božských ctností do každodenního života odpovídají obrazovému poselství emblému, které představuje cestu k osvícení a intelektuálnímu růstu. Začleněním Aelredova epigramu do emblému Picinelli propojuje středověkou duchovní tradici s myšlenkami své doby, a tím imprese dodává morální a teologickou hloubku.

Toto rozšíření zároveň odpovídá principům formulovaným Ruggerem Pescim v traktátu Delle Impresse, který klade důraz na rovnováhu mezi vizuální symbolikou a intelektuálním poselstvím. Pesci ve svém pojednání tvrdí, že emblémy by měly podněcovat hlubší reflexi spojením alegorického obrazu a stručného textového prvku. Picinelliho využití Aelredova textu tak proměňuje emblém v syntézu etických, intelektuálních a křesťanských aspirací. Aelredovy spisy, zaměřené na hodnoty stálosti, duchovní vyrovnanosti a křesťanské ctnosti, dodávají emblému důraz na vytrvalost a intelektuální růst. Picinellim citovaná Aelredova slova o tom, že je třeba „zachovávat vyrovnanou mysl v časech blahobytu i neštěstí a hledět na přítele i nepřítele stejným klidným pohledem,…“ vnáší do emblému hlubokou duchovní dimenzi. Díky této integraci se světské usilování o poznání proměňuje v ucelenou morální a duchovní snahu, v níž se spojuje intelektuální úsilí s božským záměrem a křesťanskými ideály.

Závěr

Accademia della Notte byla společenstvím, které reprezentovalo intelektuální a morální aspirace své převážně aristokratické členské základny. Výjimku představoval její zakladatel Matteo Peregrini, významný intelektuál nešlechtického původu. Přestože tato akademie nepatřila k nejznámějším své doby, získala si uznání díky sofistikovaným diskusím, kulturním příspěvkům a vazbám na přední osobnosti.

Tento kontext vysvětluje, proč se Accademii della Notte Picinelli při tvorbě svých emblémů věnoval. Její důraz na intelektuální vytříbenost, morální integritu a křesťanské ctnosti vysvětluje, proč pro něj byla jasnou představitelkou konceptu Animus generosus a její zařazení do sbírky Mundus Symbolicus zcela přirozenou volbou.

Autorka:

Lenka Dvořáková

Literatura:
Prameny:
Poznámky:
  1. Matteo Peregrini (Pellegrini) se narodil v Lianu, na samotě Castel San Pietro v boloňských Apeninách, kolem roku 1595. Rok jeho narození se odvozuje ze slov předmluvy k jeho dílu I fonti dell’ingegno ridotti ad arte (1650). Zde uvádí, že mu v době práce na spisu bylo 55 let. Jeho otec Giovanni pocházel ze Sassuna poblíž Monterenzia a bratr Lorenzo vedl jedny z prvních boloňských novin, přičemž ve vydávání veřejných tiskovin byl aktivní už od roku 1642. Informace o Peregriniho rodině jsou omezené, víme ale, že nebyl šlechtického původu. V roce 1620 absolvoval studium filozofie na univerzitě v Bologni a v témže roce tam byl díky doporučujícímu dopisu Antonia Barberiniho, bratra budoucího papeže Urbana VIII., jmenován vedoucím katedry logiky. Doktorát z teologie získal v roce 1622. V určité fázi svého života přijal kněžské svěcení, což mu však nebránilo zastávat úřad notáře boloňského senátu. V roce 1623 začal vyučovat přírodní filozofii. 
    Záhy se stal aktivním členem živé intelektuální scény v Bologni a připojil se k Accademia dei Gelati.  V roce 1623 začal vyučovat přírodní filozofii. Peregrini pak strávil nějaký čas v Římě, a to na popud svých podporovatelů z rodu Barberini, kteří tam měli rezidenci, a později se přestěhoval do Janova, kde se stal poradcem senátu Janovské republiky. Zde publikoval traktát Delle acutezze a prostřednictvím místní Accademia degli Addormentati navázal kontakty s významnými osobnostmi města. Do Bologne se vrátil v roce 1649 a díky zkušenostem z Janova se stal prvním sekretářem boloňského senátu. Znovu se ujal také výuky přírodní filozofie. Kontakty z jeho římského pobytu mu v roce 1651 dopomohly ke jmenování do prestižní funkce prvního kustoda vatikánské apoštolské knihovny. Zemřel v Římě o rok později, v roce 1652. ARDISSINO 2015, PEREGRINI, Matteo – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  2. BETTI 2022, s. 16. ↩︎
  3. ARDISSINO 2015, PEREGRINI, Matteo – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  4. FANTUZZI 1788, s. 19. ↩︎
  5. Ludovico Ludovisi se narodil v Bologni v roce 1595 jako nejstarší syn hraběte Orazia (později vévody z Fiana) a Lavinie Albergati, kteří oba pocházeli z významných rodin senátorské aristokracie města. Jako dítě se přestěhoval do Říma, kde byl vzděláván na Německé koleji pod vedením jezuitů a  po celý život s nimi zůstal úzce spjat. V roce 1612 se vrátil do rodného města poté, co se jeho strýc Alessandro Ludovisi stal arcibiskupem Bologne. V roce 1615 získal Ludovico doktorát z civilního a kanonického práva, stal se členem Collegio dei giudici v Bologni a přednášel na boloňské univerzitě. Strýc Alessandro se stal v roce 1621 papežem a přijal jméno Řehoř XV. I přesto, že jeho pontifikát trval jen něco přes dva roky, zanechal za sebou nesmazatelnou stopu – mimo jiné založením Kongregace pro šíření víry či svatořečením Ignáce z Loyoly, Františka Xaverského, Terezie z Ávily a Filipa Neriho. Ludovico jako papežův nepot vystoupal rychle po kariérním žebříčku, byl jmenován arcibiskupem v Bologni a získal značné bohatství. To mu umožnilo stát se jedním z nejvýznamnějších mecenášů – nástěnná malba Aurora, kterou pro něj v Palazzo Ludovisi v Římě zhotovil Guido Reni, se stala jedním z milníků barokního malířství. Podílel se také na financování stavby římského jezuitského kostela sv. Ignáce. Angažoval se i ve světě akademií, které tehdy představovaly v Římě významná centra politického i kuriálního zájmu. Mezi lety 1621 a 1623 se stal klíčovou postavou Accademia dei Virtuosi na Monte Cavallo, kde se diskutovalo o exegetických a teologických tématech i o politických otázkách. V roce 1624 byl zvolen protektorem Accademia della Notte. Konec života strávil v rodné Bologni, kam ho přiměly vrátit se politické otřesy spojené s římskou kurií. Během moru, který v roce 1630 v Bologni vypukl, byl jedním z hlavních organizátorů církevních a charitativních aktivit (viz Puglisi 1995). V Bologni také v roce 1632 zemřel. ↩︎
  6. U Coriolanovy grafiky je uvedeno pouze to, že zobrazuje erb „kardinála Ludovisiho“. Tím by mohl být myšlen buď Alessandro Ludovisi (pozdější papež Řehoř XV.), který byl kardinálem do roku 1618, nebo jeho synovec Ludovico Ludovisi, který se kardinálem stal v roce 1621. Vzhledem k tomu, že se na erbu objevuje impresa Accademie della Notte – která byla aktivní ve 20. letech 17. století – domníváme se, že Coriolano vytvořil erb s impresou VERTITUR INTEREA právě pro Ludovica Ludovisiho, od roku 1624 protektora Accademie. ↩︎
  7. FANTUZZI 1788, s. 19. ↩︎
  8. FANTUZZI 1788 uvádí: 
    Lezioni e Rime di quei della Notte di Bologna nel pubblicar la loro Accademia, 1624
    (Přednášky a básně členů Akademie noci v Bologni při ustanovení jejich akademie)
    Ragionamento funebre nella morte dell’Eccellentissimo Tomaso Dempstero tenuto pubblicamente nell’Accademia della Notte da Ovidio Montalbani Accademico della Notte, il Rugiadoso, 1626
    (Smuteční řeč při úmrtí nejvznešenějšího Tommasa Dempstera, pronesená veřejně v Akademii noci Ovidiem Montalbanim, členem Akademie noci, zvaným Orosený)
    Rime di quei della Notte nel rappresentare una loro Favola, sotto il Principato del Sig. Annibale Mariscotti, l’Ardito, 1627
    (Básně členů Akademie noci při uvedení jejich alegorické hry, za předsednictví pana Annibala Mariscottiho, zvaného Odvážný)
    Rime sotto il Principato del Sig. Giovanni Lupari, l’Offuscato, 1631
    (Básně za předsednictví pana Giovanniho Lupariho, zvaného Zastřený) ↩︎
  9. BETTI 2022, s. 17–18.  
    Cesare Marsili (též Marsigli) se narodil v Bologni 31. ledna 1592 Filippovi a Elisabettě Rossi, kteří patřili k nejvýznamnějším rodinám senátorské aristokracie města. Zastával prestižní místa v městských úřadech a v roce 1622 se stal inspektorem vodních staveb, kde uplatnil své znalosti matematiky a hydrauliky. Byl zdatným jezdcem na koni a je známá jeho účast na turnaji Amore prigioniero in Delo v roce 1628. Aktivně působil v boloňských akademiích a v Accademia dei Gelati, údajně nejproslulejší akademii ve městě, přijal jméno Torbido (Zakalený). Byl rovněž členem Accademia della Notte a zakladatelem Accademia dei Torbidi. Díky úzkému přátelství s Galileem Galileim se v roce 1625 stal členem Accademia dei Lincei. Počítal se též mezi Galileiho žáky a spolupracovníky a po celý život s ním vedl čilou korespondenci. Zemřel v Bologni v roce 1633. CAVAZZA 2008, MARSILI, Cesare – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  10. BETTI 2022, s. 18. ↩︎
  11. SEVERI 2009, s. 175. ↩︎
  12. Ovidio Montalbani se narodil v Bologni 18. listopadu 1601 Bartolomeovi, bohatému obchodníkovi s hedvábím, a jeho ženě Giulii Gibetti, dceři lékaře. Získal rozsáhlé vzdělání zahrnující studium gramatiky, rétoriky, filozofie a medicíny; studium ukončil v roce 1622. Rychle získal profesuru v logice a poté začal vyučovat teoretickou medicínu, později matematiku a také morální filozofii. Byl spojen s několika akademiemi; společně s Manzinim, astrologem C. Ghirardellim a matematikem A. Muratorim spoluzaložil Accademia matematica dei Vespertini. Byl členem Accademia degli Indomiti, kde používal jméno Stellato (Hvězdný), Accademia dei Gelati, kde byl znám jako l’Innestato (Propojený), a Accademia della Notte, kde vystupoval pod jménem Rugiadoso (Orosený). Kromě akademických aktivit zastával různé funkce v městských úřadech. Zemřel v Bologni v roce 1671. MARCHI 2011, MONTALBANI, Ovidio – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  13. BETTI 2022, s. 19. ↩︎
  14. Téma má dlouhou tradici, která sahá až ke slavné knize Baldassare Castiglioneho Il cortegiano (Dvořan) z počátku 16. století. Peregrini publikoval v roce 1624 dílo Che al savio è convenevole il corteggiare (Že moudrému se sluší býti dvořanem), které o rok později vyšlo znovu pod názvem Il savio in corte (Moudrý muž u dvora). Peregrini nejprve shrnuje důvody, proč by se moudrý muž měl dvoru spíše vyhýbat – ztráta svobody, vzdálení se od pravé moudrosti a neplodné mrhání časem – aby je v průběhu díla vyvrátil a ukázal, že přítomnost moudrého člověka u dvora je nezbytná. Proti tradičním výhradám klade argument, že moudrý muž má být panovníkovým přítelem a rádcem. Podle Peregriniho je dobrá vláda možná jen ve společnosti moudrých, jejichž poznání slouží praktickému dobru a veřejnému prospěchu. Oproti politice pojímané jako pouhá účelová strategie bez ohledu na morálku a etiku staví ctnost a aktivní občanský život. Moudrý muž se tak stává dědicem Castiglioneho dvořana – ne ve smyslu mistra přetvářky, ale jako nositele pravdy a strážce obecného blaha. V reakci na Peregriniho vydal v roce 1626 na stejné téma knihu Il servitio negato al savio také Giovani Battista Manzini. Na rozdíl od Peregriniho vnímá Manzini dvůr jako místo ovládané ambicemi, vypočítavostí a pokrytectvím, kde úspěch závisí především na schopnosti lichotit a sloužit panovníkovi. Ten podle Manziniho rozděluje svou přízeň svévolně a je více méně imunní vůči vedení skutečně moudrých osobností – na ty se obrací jen výjimečně. Moudrý muž si tedy zachovává svou morální převahu tím, že službu u dvora odmítá a zůstává stranou zkaženého dvorského života, i když to znamená též vyloučení ze skutečných mocenských struktur. Viz  BETTI 2009. ↩︎
  15. Giovanni Battista Manzini se narodil 22. srpna 1599 v Bologni jako syn Geronima Manziniho a Camilly Vitali. Již v dětství získal čestné tituly rytíře a hraběte Svatého paláce (conte e cavaliere del sacro palazzo). Studoval v Římě a později v Bologni, kde roku 1623 promoval jako doktor kanonického a civilního práva. Přestože měl právnické vzdělání, od mládí tíhl k literatuře a navázal přátelství s významným učeným a politikem Virgiliem Malvezzim. Po sporu s papežským legátem Bernardinem Spadou byl donucen opustit rodné město a žil poté u různých šlechtických dvorů. Díky své literární reputaci byl přijat například na dvůr v Rimini, který mu svěřil sepsání životopisu městské patronky sv. Kolumby. Za tuto práci obdržel čestné občanství a byl přijat do místní akademie Accademia degli Adagiati. Byl rovněž členem Accademia dei Filargiti ve Forlì. Jako spisovatel se prosadil především v žánru barokního románu – jeho prózy jako Il Demetrio moscovita (1640), La Prigione d’amore (1643) či La Cometa d’amore (1645) kombinují dobrodružné, milostné a morální motivy s rétorickou vytříbeností a zájmem o psychologii postav. Ke konci života se vrátil do Bologne, kde pravděpodobně kolem roku 1664 zemřel. MATT 2007, MANZINI, Giovanni Battista – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  16. MANZINI 1629. ↩︎
  17. Bernardino Spada (1594–1661), kardinál a diplomat, získal roku 1632 palác Capodiferro v Římě (dnešní Palazzo Spada) a zahájil jeho rozsáhlou přestavbu. Úpravami pověřil Francesca Borrominiho, podle jehož návrhu byla mezi lety 1652–1653 realizována mimo jiné slavná perspektivní chodba. Řešení využívá optický klam založený na zúžení prostoru a stoupání podlahy tak, aby chodba vypadala výrazně delší, než ve skutečnosti je. Viz PORTOGHESI 2016. ↩︎
  18. MANZINI 1629, s. 137 „Della Notte generarsi tutte le cose, per relatione d’Aristotile, furono impressionati gli antichi Theologi.“ (Z Noci vznikly všechny věci, jak podle Aristotela tvrdili staří teologové.) ↩︎
  19. MANZINI 1629, s. 137 „Mi souenne l’opinione di coloro, che chiamando il Sole padre della vita, ne confessano madre la Notte…“ (Připomínám si názor těch, kteří Slunce nazývali otcem života a za jeho matku uznávali Noc…) ↩︎
  20. MANZINI 1629, s. 151 „Quella Notte, ch’era stata presente alla digestione del Chaos, fu introdotta per testimonio all’incarnazione del Redettore.“ (Ta Noc, která byla přítomna při utváření chaosu, byla přivedena jako svědkyně k vtělení Vykupitele.) ↩︎
  21. MANZINI 1629, s. 141–142 „Conosceva Dio d’aver partecipato tante grazie a quella Notte, della cui assistenza egli s’era compiaciuto in tutti gli affari della creazione, che dichiarandola stagione da riposo, e però degna d’esser santificata, appropriò il giorno al negozio, e la quiete alla Notte. Che i tempi del riposo vadano santificati, imparatelo dallo stesso Dio, che „Benedixit dies septimo, et sanctificavit illum, quia in eo requieverat ab omni opere suo“. (Bůh si přál účastnit se tolika milostí, jež byly propůjčeny oné Noci, jejíž přítomností se těšil ve všech úkonech stvoření, a když ji určil za dobu odpočinku, prohlásil ji za hodnou posvěcení: den přiřkl práci a noc klidu. Že doby odpočinku mají být posvěceny, naučte se od samotného Boha, který „požehnal sedmý den a posvětil jej, neboť v něm odpočinul od veškerého svého díla“.) ↩︎
  22. MANZINI 1629, s. 140 „…quale sia la nobiltà di quella Notte, ch’antecedé il tempo, il tempo, essendo stata prima del Sole, ch’è padre, e misuratore del tempo…“ (…jaká je ušlechtilost té Noci, která předcházela čas, neboť byla dříve než Slunce, jež je otcem a měřičem času…) ↩︎
  23. MANZINI 1629, s. 143 „Non à pena m’applicai alla consideratione delle gloriose qualità della Notte, che intesi, che ella è quel solo bellissimo oggetto, nella cui dilettevolissima visione vuole Iddio, che ‚l Mondo si compiaccia.“ (Jakmile jsem se začal zamýšlet nad úžasnými vlastnostmi noci, pochopil jsem, že je to ta jediná nejkrásnější věc, jejíž líbeznou podobou chce Bůh potěšit svět.) ↩︎
  24. MANZINI 1629, s. 148–149 „…la Notte, per confessione d’Homero, madre de‘ buoni, e maturati consigli, era necessario il cercare la Notte sotto terra, come quella, che d’habitar nelle Cimerie grotte hebbe sempre in costume.“ (…jak přiznává Homér – noc je matkou dobrých a vyzrálých rad, a proto bylo nutné hledat Noc pod zemí, neboť Noc si odedávna zvykla přebývat v kimerských jeskyních.) ↩︎
  25. MANZINI 1629, s. 150–151 „Prometeo non mi lascierà mentire. Chi gli hà giammai resofcillato lo spirito, resarcite l’interiora, raunato il cuore, tutto il giorno lacerato da vn’auoltoio, altri, che quella clemèssima Notte, ch’è gloriosa anche alla morte; ch’è benigna anche all’inferno? “ (Prométheus mi nedá lhát. Kdo kdy občerstvil ducha, napravil nitro a znovu spojil srdce, celé dny trhané supem, jinak než ta nejmilosrdnější Noc, jež je slavná i v smrti a dobrotivá dokonce i v pekle?) ↩︎
  26. MANZINI 1629, s. 150–151 „Tutte le maggiori funtioni dell’humanità di Christo, e in conseguenza della nostra redentione, sono state, e vedute, e seruite dalla Notte.“ (Všechny největší úkony Kristova lidství, a tedy i naší spásy, se odehrály v noci, byly v noci spatřeny a vykonány.) ↩︎
  27. LANDWEHR FISP 1976, 584. ↩︎
  28. LANDWEHR FISP 1976, 331. ↩︎
  29. „… impresy tvořené při akademických příležitostech mohou mít nejen skrytou vlastnost i smysl, ale dokonce nemusí být ani tělo běžně rozpoznatelné. Vytvářejí se totiž výlučně mezi vzdělanými osobami, u nichž se předpokládá alespoň základní znalost mnoha věcí.“  PESCI 1624, s. 31–32. ↩︎
  30. „Co se týče těla, živost, která spočívá v metafoře, je krásná; znamená, že tak jako množství věcí, které obsahuje potemnělá polokoule, i mysl akademiků je zastřená jejich nedokonalým stavem, a světlem Slunce je dokonalost, věda a ctnosti, které očekávají. Pokud jde o motto zvolené těmi, kdo se jako první spojili v Akademii, je vynikající s ohledem na obecné zákonitosti pohybu. Poukazuje na to, že jak se nebesa otáčejí, přibližují se světlu Slunce, a cvičením své mysli se i akademici přibližují slunci ctnosti.”  PESCI 1624, s. 70–71. ↩︎
  31. Giovanni Battista Coriolano pocházel z rodiny rytců – byli jimi jeho otec Cristoforo i bratr Bartolomeo. Narodil se v Bologni kolem roku 1579, zde také v roce 1649 zemřel. Byl pravděpodobně studentem Giovanni Luigi Valesia a naopak učitelem Baldassarre Bianchiho. Silně ho ovlivnili Carracciové a pracoval jak rydlem, tak technikou dřevořezu (xylografie). Vytvořil řadu portrétů slavných mužů a mnoho titulních listů knih. (DE BONI 1840, s. 247). Mezi nimi vyniká rytina vytvořená pro Poemata kardinála Maffea Barberiniho, pozdějšího papeže Urbana VIII., vydaná v roce 1628, na které je vyobrazen erb Accademia della Notte. Pro knihu Emblemata Paola Macia, vydanou v Bologni v roce 1628, vytvořil Coriolano dvacet sedm z celkových osmdesáti dvou rytin. Na zbytku se podíleli také Oliviero Gatti a Agostino Parisini. Kromě toho navrhoval a rytinami ztvárnil mnoho pozvánek, věnování a heraldických motivů. Obzvláště ceněné byly jeho portréty – většinou je vytvářel podle vlastních návrhů na objednávku vysoce postavených hodnostářů a intelektuálů. Část jeho prací zaznamenali Bartsch, Malvasia a Heinecken. ROMANO 1983, CORIOLANO, Giovanni Battista – Enciclopedia – Treccani. ↩︎
  32. Papež Urban VIII., vlastním jménem Maffeo Virginio Romolo Barberini, se narodil 5. dubna 1568 ve Florencii v rodině Antonia a Camilly Barbadori. Ve florentské jezuitské koleji začal humanistická studia a pokračoval v nich na Collegio Romano v Římě, kam odcestoval na pozvání svého strýce Francesca Barberiniho v roce 1584. Doktorát z civilního a kanonického práva získal v roce 1588 v Pise. Poté se vrátil do Říma, kde se ujal rodinných záležitostí a pracoval též pro svého strýce, apoštolského protonotáře. Právě díky strýci rychle postupoval v církevní hierarchii – v roce 1604 se stal arcibiskupem a v roce 1606 kardinálem. Nakonec byl v roce 1623 zvolen papežem a zvolil si jméno Urban VIII. Zemřel v roce 1644 ve věku 76 let. 
    Po celý život byl hluboce oddaný umění, stal se např. hlavním mecenášem Berniniho, jenž od něj získal  mnoho zakázek. Pohyboval se také v kulturních kruzích a stal se členem několika akademií s převážně literárním zaměřením. Jako mladý muž vstoupil do florentské Accademia Fiorentina a později byl členem Accademia degli Alterati ve Florencii, Accademia degli Insensati v Perugii, Accademia degli Umoristi v Římě a Accademia dei Gelati v Bologni. I on sám měl literární ambice – skládal latinské básně, jejichž počet nakonec přesáhl sto padesát. ↩︎
  33. Viz Finalino Con La Divisa Del Cardinale Ludovisi. ↩︎
  34. Pauli Maccii Emblemata, Bologna 1628. LANDWEHR FISP 1976, s. 496. ↩︎
  35. Svatý Aelred z Rievaulx (narozen přibližně v roce 1110 v Hexhamu v anglickém Northumberlandu, zemřel 12. ledna 1167 v opatství Rievaulx v Yorkshiru) byl cisterciácký opat, teolog a historik. Pocházel ze šlechtické rodiny a mládí strávil na dvoře skotského krále Davida I., jehož život později literárně zpracoval. Mezi cisterciáky vstoupil kolem roku 1134 v opatství Rievaulx. V letech 1143–1147 vedl jako opat klášter v Revesby (Lincolnshire), poté se vrátil do Rievaulx, kde zastával roli opata až do smrti. Díky svým diplomatickým schopnostem sehrál Aelred důležitou roli i v politice: v roce 1162 přesvědčil anglického krále Jindřicha II., aby se spojil s francouzským králem Ludvíkem VII. a podpořil papeže Alexandra III. proti císaři Fridrichu Barbarossovi. Často cestoval mezi cisterciáckými kláštery v Anglii, Skotsku i Francii a jeho teologie a duchovní spisy měly na řád zásadní vliv, což mu vysloužilo přezdívku „Bernard ze severu“ – podle slavného opata Bernarda z Clairvaux.
    Jeho literární odkaz zahrnuje jak duchovní, tak historická díla. Nejvýznamnější z nich, De spirituali amicitia (Duchovní přátelství), je křesťanským pojednáním o přátelství, v němž Aelred zdůrazňuje Krista jako zdroj a cíl opravdového přátelství mezi lidmi. Speculum caritatis (Zrcadlo lásky), napsané na žádost Bernarda z Clairvaux, se věnuje ideálům mnišského života. Mezi jeho historické práce patří nedokončená Genealogie anglických králů (Genealogia regum Anglorum) a Život svatého Eduarda Vyznavače (Vita S. Eduardi Confessoris), sepsaný při příležitosti přenesení ostatků svatého Eduarda v roce 1163. Jeho posledním dílem je traktát De anima (O duši). ↩︎

Napsat komentář